konec

blogger mi nevyhovuje, tak jsem se přestěhovala na (svůj starý, roky nepoužívaný a chátrající) tumblr

pokud chcete, můžete moje slova a fotky obdivovat (haha) na http://horkejchaos.tumblr.com/

au revoir!

Útěk

nechávám městský život za sebou a utíkám do přírody

mezi zvířata a lesy

tam, kde můžu dýchat čerstvý vzduch a nechytat ani čárku signálu

utíkám do míst klidu, kde člověk neslyší nic jiného,

než jen šumění polozamrzelého potoka a hučení vody na plotně

ať je to výlet na farmu mezi zachráněná "hospodářská" zvířata,

nebo je to několikadenní únik z reality do výšek hor s kamarády

potřebuju to

nezvládám ten všechen řev, shon

pražskej život

jsem nucena stále poslouchat hudbu a nořit se tak do svých myšlenek a představ

v kavárně sedím sama v rohu a čtu si

nechodím na žádné party a každý pátek jsem mimo město

přestal mě bavit život plný utrácení těžce vydělaných peněž za zbytečnosti

ať už materiální, nebo zážitkové

starý kabát?

snad ten nejstarší iPhone?

jedny boty?

nepotřebuju víc

nechci víc

našla jsem se...

v minimalismu, tvoření umění, cestování sama se sebou vlakem, vaření veganských palačinek pro kamarády, aktivistických akcích, boji za zvířata, pomáhání ostatním

po tak dlouhé době, kdy jsem byla ztracená a nevěděla, co se sebou. po období neustálých změn, i přes to, že radikální změna byla přesně to, čeho jsem se bála ze všeho nejvíce. baví mě život. baví mě já. jsem se sebou spokojená a naplňuje mě to, co dělám. 

život je dar, který je třeba hlídat. je jednoduché jej ztratit a marně hledat desítky let. je snadné se s něčím smířit a zvyknout si. není nic lehčího, než se naučit žít pohodlně v nepohodlném světě. každý to umíme. každý dokážeme zavřít oči před pravdou, které předchází uvědomění si naší pozice a našeho údělu. zavřít dveře těžšímu, ale skutečnějšímu životu dokáže každý z nás.

naše životy jsou sice dlouhé a na světě nemáme ničeho více, než zrovna času, avšak je třeba jej budovat, tvořit a vyplňovat. je nutné najít to, co máme na tomto světě dělat, tvořit a co zanechat. 

jen je potřeba chtít

Nahoře / dole

O čem se nepíše, to není. Co není na sociálních sítích, jako by neexistovalo. Je to natolik jednoduché, že si každý můžeme vybudovat duplicitní život, který nám budou ostatní závidět. Život plný výletů, dobrého jídla a přátel. Něco, co se nám natolik zalíbí, že přestaneme žít život opravdový.

Mojí největší přítěží je, že jsem si toho všeho vědoma a nejsem toho tolik součástí. Moc nesdílím svůj život skrze fotografie a vyvolané filmy si pečlivě uchovávám doma v šuplíku. Občas něco napíšu sem, ale i tak bych se to odvážila popsat jako anonymní. Slova jedné holky z mnoha, která si občas vylije srdce a řádky místo do deníku pošle do světa. Nic od toho neočekává, zpětnou vazbu nepotřebuje, stačí jí to, že píše.

Neoddělování světa internetu a reality má jedno velké úskalí. Vidíte více do lidí, ale oni do vás ne. Většina mých přátel se na Instagramu vystavují nastajlovaní v tom nejlepším poledním světle, připíšou k fotografii motivační citát od Paula McCartneyho a večer mi zavolají jak špatně se mají. A v tom stejném okamžiku můžu otevřít Facebook a uvidím od dané osoby sérii videí z nějaké veselé oslavy. Nějak mi stále uchází důvod této přetvářky a pozérství. K čemu ten umělý život, když blízcí o vás ví, že je falešný. Proč nám tolik záleží na názoru lidí, které neznáme? Proč si sami krademe vlastní život a věnujeme ho naprosto cizím lidem?

Na tohle jsem se sebe začala ptát pár měsíců zpět a posléze se hodně distancovala od světa. Necítila jsem se dobře mezi lidmi a večerní sklenky vína s přáteli mi nepřinášely potěšení. V každém člověku jsem viděla tolik faleše, že to moje srdce nedokázalo snést. Domů jsem se vracela bez kapesníků a s pandíma očima. Můj deník, kam si zapisuju panické ataky se opět začal vybarvovat inkoustem. Po nocích jsem koukala do stropu nebo sledovala hloupá videa na internetu. Cítila jsem se tak sama, že nemělo cenu vycházet ven a stýkat se s lidmi, kteří mě akorát dělali smutnější.

Pamatuju si své první návštěvy psychiatra, kdy jsem nedokázala explicitně říct, co mě vlastně trápí a na otázku "proč jste tady?" jsem se rozbrečela a třes mých rukou nešel zastavit.
Cítila jsem se poslední dobou velmi podobně. Stav, který vás ničí, a vy ho nedokážete popsat je užírající. Bere vám to veškerou vaši energii a snaha ho odstranit vám ji vezme ještě více.
Začarovaný kruh. Chcete pomoc, ale nedokážete si o ni říct. Když se vás přítel zeptá, co se děje, usmějete se nebo řeknete, že je špatný den či že je jen sychravo.
Netuším, jak více dát najevo, že trpím a nevím, jak to ukončit. Nechci umřít, chci žít navěky věků a potulovat se po této krásné zemi. Ležet v trávě a dýchat čerstvý vzduch. Skákat v oblečení do studené nádrže a procházet se pak bosky po městě. Pít pivo na střeše a západ slunce fotit na analog. Zpívat falešně Mack the knife. Tančit a spadnout. Cítit vůni kari a vařit ten nejlepší seitan. Opít se a líbat se. Spát venku na karimatce pod dubem. Chci brečet a pak se smát. Chci si užívat život a nemít pocit, že mi něco uniká nebo že hromadu věcí nestíhám. Užít si jednou jeden výlet naplno a nedávat místo negativistickým myšlenkám a pláči.

Moc si přeju cítit se živá, mít pocit, že jsem na správném místě se správnými lidmi.
Nechci žít stále v jednom velkém problému. V problému, který se stále zvětšuje a nenachází svého konce.

Dělá mi problém být ve společnosti, dělá mi problém být sama se sebou a poslouchat svoje tělo. Nejde mi jen tak dýchat a na nic nemyslet. Nejde mi si číst a nebýt myšlenkama jinde. Dostávám se do bodu, kam jsem za každou cenu nechtěla. Ostatní musí mít taky nějaké problémy, ne?
Virtuální svět mi splývá s realitou. Vnímám ostatní tak, jako vnímám sebe - stejnou naživo a na obrazovce.
Najednou všichni kolem mě jsou šťastní, plní života užívající si prázdniny a léto. Nechápu jsem jak je možné, že najednou nevidím smutné lidi nebo ty, kteří mají nějaké problémy. Vše se pro mě stává noční můrou, kdy být depresivní je hřích. Nikdo na pikniku nechce slyšet jedno zlé slovo a zničit si tak slunný den. Ztrácím se a nemám to komu říct. Všichni kolem se předbíhají v těžké soutěži jménem život a já toho začínám mít plné zuby. Doteď nevím, kam se poděl můj racionální pohled na věc a jak je možné, že mě to dokázalo tak pohltit.
Nastal čas probdělých nocí, kdy nemůžu s pocitem, že jsem na světě na vše sama spát.
Nemůžu už lidi ani vidět.

Krize pomalu pomíjí, nic nikomu nezazlívám. Přátele kolem sebe stále nějaké mám (netuším jak je to možné) a učím se s vazbami lépe pracovat. Dávat více najevo lásku, strasti říkat hned a nedusit to v sobě - ono to ostatně jako vše vždy vyjde nějak (drasticky) najevo.

Jen občas je třeba mít sebe na prvním místě.

Odešel jsem jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním zkušenostem života,  a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má naučit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil. Nechtěl jsem prožívat něco co není život - vždyť žít je tak nádherné! A také jsem nechtěl trpně se odevzdávat osudu, ledaže by to bylo naprosto nezbytné. Chtěl jsem se co nejhlouběji ponořit do života, vysát jej až k samé jeho dřeni. (kniha "Walden aneb Život v lesích", Henry David Thoreau, str. 83)

---

někdy toho texty řeknou hodně

The Stones Roses - I Wanna Be Adored

Radiohead - Daydreming

Janis Joplin - I Need A Man To Love

Moby - Porcelain

M83 - Reunion

Fatboy Slim - Praise You

#it'sok - aneb nic nemůže být perfektní

Vegan drama

Jak se dá něco propagovat? Tak, aby to bylo efektivní a lidé si z toho skutečně něco málo vzali?

Zkusme se oprostit od veganství a podívat se na to plošně. Kdybyste vy byli na druhé straně, co vás nejvíce zasáhne? Pohled na věc podán přímo a bez omáčky nebo pomalé poznávání věci z vlastních zdrojů?

Podobnou diskuzi jsme započali včera při večerním pivním dýchánku v Café na půl cesty, kdy jsme se bavili o tom, jakým způsobem ovlivňujeme své okolí. Já zrovna přišla z Cube of Truth, kde jsme měli velmi hezký úspěch a všichni tedy věděli, že ovlivňuju aktivně. Kamarád pak nadhodil myšlenku, že to vlastně tak úplně aktivní není, že je známo, že to, co je, byť minimálně, násilně podáváno má negativní dopad. Lidé si chtějí k věcem najít cestu sami a k nějakému závěru dojít vlastním myšlením. Ano, to je sice pravda, ale ne každý to udělá. Ne každý ví, že je potřeba kritického myšlení a nějaké analytiky. Lidé jsou pohodlní a zvyklí na svůj komfort. Nezjišťují si o věcech, které je nezajímají, tedy - pokud jedinec nemá skoro ani páru o veganství (nebo ho má zakódované jako negativní, extrémní či jako "jo! to je ta sekta!"), tak se ani k žádnému širšímu získávání informací nedostane. Docela slepá ulička.

Jakmile tedy někdo využije svůj hlas k dobré věci - snaze dopřát zvířatům nějakou jejich svobodu, kterou si oni se svou absencí řeči vybojovat nemůžou, je to vnucování vlastního názoru či ideje. 

Co je to ale vlastně vnucování? 

Přeci jakmile člověk do toho vidí, je si vědom, že to, co je zakotvené jako to správné ve skutečnosti má se správností společnou pouze její diametrálnost, tak nedokáže být ticho. Mě taky bylo třeba ovlivnit. Mně taky jedno celé odpoledne hučela kamarádka do hlavy, jak konzumace zvířat je vražda.

Prvotnímu výsměchu pomohla hladinka a já to začala brát trochu vážně. Hladinku zvýšil panák na hladinu a já nakonec nemohla z té hrůzy spát. Prozření, že jsme celý život žili ve sladké nevědomosti je silná věc. Druhý den ráno jsem opustila veškeré doposud stravovací návyky a vydala se novou cestou. Jdu po ní doteď a ani ve snu by mě nenapadlo z ní sejít.

Nebýt toho pro mě tehdy otravného a nepříjemného monologu, tak nejsem člověk snažící se o minimální utrpení zvířat, kteří by nyní měli o hlas méně. 

Takže tedy jak nebýt "otravný vegan", který vám řekne, že je vegan a který vám zhaní kus masa na talíři? Jde to vůbec?

Podle mě ne, nelze přehlížet něco, co vidím a vím, že on to nevidí jen z jednoho důvodu - nevědomosti. Prostě to nejde. 

Říkejte si co chcete, dobrý vnitřní pocit, že nezabíjíte zvířátka je sice pěkný, ale bez nějaké aktivní činnosti se to ztrácí. Dobrý pocit nikdy nikoho nezachránil.

Je potřeba využít našich schopností, našeho času a našich znalostí v lepší budoucnost. V budoucnost, kde nebude utrpení bráno jako normální a správné, protože člověk je na vrcholu potravního řetězce. Protože jsme masožravci a bez masa do hodiny zemřeme.

Názor je třeba šířit. Neříkám řvát to kolem sebe a útočit na lidi žijící jinak. Jen mířím na to, že žádný nápad či idea bez aktivní činnosti nedojde k normálnosti. Do stavu, kdy není brát jako menšinový, ale jako správný či dokonce normální. 

Jak pak má veganství propagovat samo sebe jako správnou životní filosofii, když se její zastánci bojí říct nahlas svůj názor. Když raději mlčí a žijí si se svým dobrým vnitřním pocitem.

Video, které je jako jedno z mála nedrastické a normální. Fakta jsou podávána nezabarveně a komentáře nejsou nenávistné. Berte v potaz onen rok, který je video staré.

..........

nesnesitelná těžkost

proud nesmyslných myšlenek

neutichající existenciální otázky

stálý hlas v hlavě

vytvářející vlny energie

prohánějící se skrz mé tělo

i na zemi v leže mám pocit,

že lítám ve vesmíru

v prázdném a pustém kosmickém prostoru
z kterého není úniku

 .

racionální úvahy

končící nekonečnými probdělými nocemi

hodinami, kdy nedokážu zastavit tu vnitřní diskotéku

a kdy i při relaxačním dýchání cítím silné úzkostlivé napětí

.

při čtení knihy jsem myšlenkami mezi prázdnými bílými stěnami

text mi splývá 

život je za oponou

a já stojím opodál v zákulisí

držející se za poslední stéblo naděje

než vše kolem mě pohltí černá díra