365 dní

Rozhodla jsem se. Jdu změnit svůj život - pokusit se o to. Drasticky a diametrálně.

Včera jsem nemohla spát a koukala do rána na různá videa a dokumenty. Jeden z těch lepších, a delších, je tento. Necelá hodina toho zmiňuje tolik a dotýká se tak odlišných, a přeci jen si velmi podobných, témat, že je to jako celek neskutečně obohacující a dokonalé.

Je to pár dní, co jsem napsala své terapeutce.
Pár dní, co jsem poslala na několik míst svůj životopis.
... co jsem si googlila "30 day fitness challenge".
... co jsem si chtěla přestat kousat nehty.
... co jsem chtěla začít jíst skutečně zdravě.
... co jsem měla sto chutí vyhodit všechnu elektroniku z okna.

Nyní - na terapii jsem nebyla, na e-maily neodpověděla a moje schránka se mi kupí a já vidím jen stále přibývající úkoly a utíkám od toho pryč. Necvičila jsem ani minutu. Nebyla jsem ani běhat.
Jsem stále nervózní a úzkostlivá - tudíž nehty si koušu stále. K snídani mívám chleba s veganskou nutellou z déemka, obědy přeskakuju a k večeři si dávám hranolky s kečupem. Jakož to druhou večeři pak jím cereálie s mlékem. V posteli, v pyžamu, koukajíc na film.

Den, co den se přistihnu, jak sedím mezi dveřmi a přemýšlím nad problémy nebo nad věcmi, které jsou třeba dokončit. Začnu se cítit špatně, a tak celý proces řešení posunu na další den. Prokrastinace života, jinak to asi pojmenovat neumím.

Život je jedna obrovská horská dráha a příjemný a dobrý moment není jen ten nahoře. Peripetie nás učí životu. Formuluje nás a naši trpělivost. Nechci už přežívat a nedokázat si pořádně užít přítomný okamžik jen proto, že s sebou nosím stále několik břemen.

A tak jsem tady. Rozhodnuta pro změnu. Pro bolestivou a chvílemi nepříjemnou cestu, která mě bude utvářet v osobu, kterou chci skutečně být. 
365 dní ode dneška budu do všeho dávat 100% (ano, i do brečení v koupelně nebo do pití vína v 6 ráno na Kampě). Nebudu žít ve výčitkách. A už vůbec ne ve strachu.

Plán? Ten ještě nevím.


Nahoře / dole

O čem se nepíše, to není. Co není na sociálních sítích, jako by neexistovalo. Je to natolik jednoduché, že si každý můžeme vybudovat duplicitní život, který nám budou ostatní závidět. Život plný výletů, dobrého jídla a přátel. Něco, co se nám natolik zalíbí, že přestaneme žít život opravdový.

Mojí největší přítěží je, že jsem si toho všeho vědoma a nejsem toho tolik součástí. Moc nesdílím svůj život skrze fotografie a vyvolané filmy si pečlivě uchovávám doma v šuplíku. Občas něco napíšu sem, ale i tak bych se to odvážila popsat jako anonymní. Slova jedné holky z mnoha, která si občas vylije srdce a řádky místo do deníku pošle do světa. Nic od toho neočekává, zpětnou vazbu nepotřebuje, stačí jí to, že píše.

Neoddělování světa internetu a reality má jedno velké úskalí. Vidíte více do lidí, ale oni do vás ne. Většina mých přátel se na Instagramu vystavují nastajlovaní v tom nejlepším poledním světle, připíšou k fotografii motivační citát od Paula McCartneyho a večer mi zavolají jak špatně se mají. A v tom stejném okamžiku můžu otevřít Facebook a uvidím od dané osoby sérii videí z nějaké veselé oslavy. Nějak mi stále uchází důvod této přetvářky a pozérství. K čemu ten umělý život, když blízcí o vás ví, že je falešný. Proč nám tolik záleží na názoru lidí, které neznáme? Proč si sami krademe vlastní život a věnujeme ho naprosto cizím lidem?

Na tohle jsem se sebe začala ptát pár měsíců zpět a posléze se hodně distancovala od světa. Necítila jsem se dobře mezi lidmi a večerní sklenky vína s přáteli mi nepřinášely potěšení. V každém člověku jsem viděla tolik faleše, že to moje srdce nedokázalo snést. Domů jsem se vracela bez kapesníků a s pandíma očima. Můj deník, kam si zapisuju panické ataky se opět začal vybarvovat inkoustem. Po nocích jsem koukala do stropu nebo sledovala hloupá videa na internetu. Cítila jsem se tak sama, že nemělo cenu vycházet ven a stýkat se s lidmi, kteří mě akorát dělali smutnější.

Pamatuju si své první návštěvy psychiatra, kdy jsem nedokázala explicitně říct, co mě vlastně trápí a na otázku "proč jste tady?" jsem se rozbrečela a třes mých rukou nešel zastavit.
Cítila jsem se poslední dobou velmi podobně. Stav, který vás ničí, a vy ho nedokážete popsat je užírající. Bere vám to veškerou vaši energii a snaha ho odstranit vám ji vezme ještě více.
Začarovaný kruh. Chcete pomoc, ale nedokážete si o ni říct. Když se vás přítel zeptá, co se děje, usmějete se nebo řeknete, že je špatný den či že je jen sychravo.
Netuším, jak více dát najevo, že trpím a nevím, jak to ukončit. Nechci umřít, chci žít navěky věků a potulovat se po této krásné zemi. Ležet v trávě a dýchat čerstvý vzduch. Skákat v oblečení do studené nádrže a procházet se pak bosky po městě. Pít pivo na střeše a západ slunce fotit na analog. Zpívat falešně Mack the knife. Tančit a spadnout. Cítit vůni kari a vařit ten nejlepší seitan. Opít se a líbat se. Spát venku na karimatce pod dubem. Chci brečet a pak se smát. Chci si užívat život a nemít pocit, že mi něco uniká nebo že hromadu věcí nestíhám. Užít si jednou jeden výlet naplno a nedávat místo negativistickým myšlenkám a pláči.

Moc si přeju cítit se živá, mít pocit, že jsem na správném místě se správnými lidmi.
Nechci žít stále v jednom velkém problému. V problému, který se stále zvětšuje a nenachází svého konce.

Dělá mi problém být ve společnosti, dělá mi problém být sama se sebou a poslouchat svoje tělo. Nejde mi jen tak dýchat a na nic nemyslet. Nejde mi si číst a nebýt myšlenkama jinde. Dostávám se do bodu, kam jsem za každou cenu nechtěla. Ostatní musí mít taky nějaké problémy, ne?
Virtuální svět mi splývá s realitou. Vnímám ostatní tak, jako vnímám sebe - stejnou naživo a na obrazovce.
Najednou všichni kolem mě jsou šťastní, plní života užívající si prázdniny a léto. Nechápu jsem jak je možné, že najednou nevidím smutné lidi nebo ty, kteří mají nějaké problémy. Vše se pro mě stává noční můrou, kdy být depresivní je hřích. Nikdo na pikniku nechce slyšet jedno zlé slovo a zničit si tak slunný den. Ztrácím se a nemám to komu říct. Všichni kolem se předbíhají v těžké soutěži jménem život a já toho začínám mít plné zuby. Doteď nevím, kam se poděl můj racionální pohled na věc a jak je možné, že mě to dokázalo tak pohltit.
Nastal čas probdělých nocí, kdy nemůžu s pocitem, že jsem na světě na vše sama spát.
Nemůžu už lidi ani vidět.

Krize pomalu pomíjí, nic nikomu nezazlívám. Přátele kolem sebe stále nějaké mám (netuším jak je to možné) a učím se s vazbami lépe pracovat. Dávat více najevo lásku, strasti říkat hned a nedusit to v sobě - ono to ostatně jako vše vždy vyjde nějak (drasticky) najevo.

Jen občas je třeba mít sebe na prvním místě.

Odešel jsem jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním zkušenostem života,  a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má naučit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil. Nechtěl jsem prožívat něco co není život - vždyť žít je tak nádherné! A také jsem nechtěl trpně se odevzdávat osudu, ledaže by to bylo naprosto nezbytné. Chtěl jsem se co nejhlouběji ponořit do života, vysát jej až k samé jeho dřeni. (kniha "Walden aneb Život v lesích", Henry David Thoreau, str. 83)
---


někdy toho texty řeknou hodně

kviff 2018

Absolutní premiéra. Filmů i moje. Na festival jsem se dostala letos nějakým, mně neznámým, způsobem poprvé.

Opět nastalo již už klasické mé plánování - sms 28.6. jestli nechci dojet na zahájení a zůstat pak jak dlouho budu chtít. Čas mám, peníze taky - jedu.

Měla jsem pár hodin po příletu z rodinné dovolené, takže jsem vysypala kufr do pračky, vyhodila prázdnou flašku rumu a otevřela novou.

Celou noc mezi dnem obyčejným a dnem openingu jsem strávila nad notebookem a zkoumala stránky festivalu do toho největšího podrobna. Jak jinak - jistě uspořádané myšlenky a informace jsem vstřebala jako naprostý chaos. Nevím nic, ničemu nerozumím, žádný film neznám a Tima Robbinse znám pouze díky YouTubové náhodě. 

Blablacar, 90 korun, 2 hodiny a jazzový playlist. Přijela jsem kolem páté hodiny. Hladová, nevyspalá a nervózní, takže jsem si šla ještě s kufrem sednout na pivo (za 40 korun minutku od Thermalu - Kavárna cukrárna). Přidali se pak mí kamarádi, kteří mě odvedli na náš pokoj a posléze jsme se vrátili zpátky na další pivo. 

První noc - pivní diskuze venku pod nebem. Žádné drama a žádný film. 

Druhý den jsem si šla koupit festival pass na 3 dny za 450 korun - 3 filmy denně, další bez vstupenek s trochou štěstí, půjčovna kol zadarmo a vstup na techno do Aeroportu jakbysmet. 
Dá se s tím chodit i na Kviff talks, ale na to nějak nebyl upřímně čas a ani energie nebyla přítomna. S kocovinou se prostě nejlépe spí v teplém sále na pohodlných sedačkách (no dobře, to se mi stalo jen jednou - Vesmírná Odysea v 9 ráno - to co má být?)

Objevila jsem v průběhu dne pak appku od Vodafonu, která hodně usnadní rezervace a shánění vstupenek. Ale i tak - v 7:01 je pozdě, roli tu hrají milisekundy.

Ranní káva v Kavárně, oběd v Luně, k dezertu Mana, k svačině pivo, k večeři prosecco. Na víc teplých jídel zkrátka ve Varech nejsou peníze.

Onen večer jsme šli na Bloodsport, kde hraje Jean-Claude van Damme. No povím vám, vtipnější film publikum asi v životě nevidělo. Hladinka a promítání po půlnoci umí bránici ovládat více než slušně. 

Další den jsem získala přes známé AA pass, takže jsem se dostala na Studenou válku do Sálu A - ruku na srdce, jedná se o jeden z nejkrásnějších filmů, které jsem ve svém životě viděla. Snímek je černobílý, dotočený letos v místech Polska, Francie, Velké Británie a pojí se s držitelem Oscara za taktéž černobílou Idu. V Cannes vyhrál cenu za režii. Uhrančivý příběh osudové lásky, odehrávající se v šedé realitě Polska, ale i v Berlíně, Jugoslávii či Paříži mezi lety 1949 a 1964, je strhující i melancholický, tak jako nakažlivé tóny folklorní hudby i kontemplativní jazz, mající ve filmu nezastupitelné místo.

Smutnou náladu jsem byla nucena utopit v červeném víně na HBO party v Bokovce. Dostala jsem se domů v 8 ráno. Blue Monday, francouzské akustické písně, hard rock, Lana del Rey nebo rap - děkuji ti drahý spoluzakladateli a baskytaristo Tata Bojs. Marku, vzdávám ti hold.

Následující den jsem měla dost neproduktivní, zjevně. Zkoukla jsem ale film Cradle will Rock z roku 1992 mající naprosto famózní obsazení: Hank Azaria, Bill Murray, Joan Cusack a John Cusack.
V New Yorku pozdních 30. let, kdy Ameriku obchází strašák komunismu a dělnických nepokojů, se Orson Welles pokouší uvést na Broadwayi levicový muzikál, který je nakonec úřady zakázán. Historie kontroverzní hry je ale jen jednou z částí příběhu o nevyhnutelném střetu politiky a umění. Snímek se točí kolem přípravy představení "Kolébka ve větru" a pokládá si zásadní otázku: Do jaké míry jsme připraveni dělat kompromisy, abychom přežili? A v jaké fázi se tyto kompromisy stávají nemorálními? Stejnou otázku si klade autor muzikálu Marc Blitzstein, ředitelka projektu Hallie Flanaganová i mexický malíř Diego Rivero (ano, je zde zmínka i o Fridě Kahlo!) připravující obří fresku pro Johna Rockefellera.

Další dny vypadaly dosti podobně a po čtyřech večerech jsem se doslova těšila domů.

Několik filmů mi ale utkvělo v paměti a těším se, až si je pustím někdy v budoucnu znovu.

Les confins du monde, český Cirkus Rwanda, Hitchcockův snímek Strangers on a train a kultovní dlouhé pohledy na nohy, imagina 11:14, low cost A quiet place, který má na starost John Krasinski a jeho žena Emily Blunt. Zároveň je možné vidět film i online na PutlockerSignum laudis, polský, vtipný a mně blízký Atak paniki, všemi opěvovaný Damsel a nejlepší trojice nakonec - Profile, DomestiqueKvėpavimas į marmurą.

Doufám, že příští rok to bude minimálně stejně dobré a že mi zbude více peněz. Večerní drinky za dvě kila v Publicu člověka zrujnují. Zázračně i přes to, že je zván.

Vegan drama

Jak se dá něco propagovat? Tak, aby to bylo efektivní a lidé si z toho skutečně něco málo vzali?
Zkusme se oprostit od veganství a podívat se na to plošně. Kdybyste vy byli na druhé straně, co vás nejvíce zasáhne? Pohled na věc podán přímo a bez omáčky nebo pomalé poznávání věci z vlastních zdrojů?

Podobnou diskuzi jsme započali včera při večerním pivním dýchánku v Café na půl cesty, kdy jsme se bavili o tom, jakým způsobem ovlivňujeme své okolí. Já zrovna přišla z Cube of Truth, kde jsme měli velmi hezký úspěch a všichni tedy věděli, že ovlivňuju aktivně. Kamarád pak nadhodil myšlenku, že to vlastně tak úplně aktivní není, že je známo, že to, co je, byť minimálně, násilně podáváno má negativní dopad. Lidé si chtějí k věcem najít cestu sami a k nějakému závěru dojít vlastním myšlením. Ano, to je sice pravda, ale ne každý to udělá. Ne každý ví, že je potřeba kritického myšlení a nějaké analytiky. Lidé jsou pohodlní a zvyklí na svůj komfort. Nezjišťují si o věcech, které je nezajímají, tedy - pokud jedinec nemá skoro ani páru o veganství (nebo ho má zakódované jako negativní, extrémní či jako "jo! to je ta sekta!"), tak se ani k žádnému širšímu získávání informací nedostane. Docela slepá ulička.

Jakmile tedy někdo využije svůj hlas k dobré věci - snaze dopřát zvířatům nějakou jejich svobodu, kterou si oni se svou absencí řeči vybojovat nemůžou, je to vnucování vlastního názoru či ideje. 

Co je to ale vlastně vnucování? 

Přeci jakmile člověk do toho vidí, je si vědom, že to, co je zakotvené jako to správné ve skutečnosti má se správností společnou pouze její diametrálnost, tak nedokáže být ticho. Mě taky bylo třeba ovlivnit. Mně taky jedno celé odpoledne hučela kamarádka do hlavy, jak konzumace zvířat je vražda.
Prvotnímu výsměchu pomohla hladinka a já to začala brát trochu vážně. Hladinku zvýšil panák na hladinu a já nakonec nemohla z té hrůzy spát. Prozření, že jsme celý život žili ve sladké nevědomosti je silná věc. Druhý den ráno jsem opustila veškeré doposud stravovací návyky a vydala se novou cestou. Jdu po ní doteď a ani ve snu by mě nenapadlo z ní sejít.

Nebýt toho pro mě tehdy otravného a nepříjemného monologu, tak nejsem člověk snažící se o minimální utrpení zvířat, kteří by nyní měli o hlas méně. 

Takže tedy jak nebýt "otravný vegan", který vám řekne, že je vegan a který vám zhaní kus masa na talíři? Jde to vůbec?
Podle mě ne, nelze přehlížet něco, co vidím a vím, že on to nevidí jen z jednoho důvodu - nevědomosti. Prostě to nejde. 

Říkejte si co chcete, dobrý vnitřní pocit, že nezabíjíte zvířátka je sice pěkný, ale bez nějaké aktivní činnosti se to ztrácí. Dobrý pocit nikdy nikoho nezachránil.
Je potřeba využít našich schopností, našeho času a našich znalostí v lepší budoucnost. V budoucnost, kde nebude utrpení bráno jako normální a správné, protože člověk je na vrcholu potravního řetězce. Protože jsme masožravci a bez masa do hodiny zemřeme.

Názor je třeba šířit. Neříkám řvát to kolem sebe a útočit na lidi žijící jinak. Jen mířím na to, že žádný nápad či idea bez aktivní činnosti nedojde k normálnosti. Do stavu, kdy není brát jako menšinový, ale jako správný či dokonce normální. 

Jak pak má veganství propagovat samo sebe jako správnou životní filosofii, když se její zastánci bojí říct nahlas svůj názor. Když raději mlčí a žijí si se svým dobrým vnitřním pocitem.

Video, které je jako jedno z mála nedrastické a normální. Fakta jsou podávána nezabarveně a komentáře nejsou nenávistné. Berte v potaz onen rok, který je video staré.

..........

nesnesitelná těžkost
proud nesmyslných myšlenek
neutichající existenciální otázky
stálý hlas v hlavě
vytvářející vlny energie
prohánějící se skrz mé tělo
i na zemi v leže mám pocit,
že lítám ve vesmíru
v prázdném a pustém kosmickém prostoru
z kterého není úniku
 .
racionální úvahy
končící nekonečnými probdělými nocemi
hodinami, kdy nedokážu zastavit tu vnitřní diskotéku
a kdy i při relaxačním dýchání cítím silné úzkostlivé napětí
.
při čtení knihy jsem myšlenkami mezi prázdnými bílými stěnami
text mi splývá 
život je za oponou
a já stojím opodál v zákulisí
držející se za poslední stéblo naděje
než vše kolem mě pohltí černá díra

#slow jako životní kamarád


Slow fashion, slow living, slow cokoli - ubikvitární možnost vedoucí k uvědomělejšímu způsobu života reflektující minimální špatný dopad (na přírodu, lidi kolem, ale i na nás samotné). Žít pomalu neznamená pouze to, že na autobus neběžíte, ale jdete babičkovskou chůzí a necháte si i ten další spoj ujet. Slow je vlastně takové zkratkovité slovo pro sustainable (not having an impact), localorganic a whole (not processed). Celé to začalo kolem devadesátých let v Itálii jako reakce na první náznaky rychlého občerstvení. Vznikla organizace zvaná Slow Food a její majitel, Carlo Petrini, se rozhodl bojovat za tradiční kuchyni, nakupování potravinových výrobků od lokálních pěstitelů na tržištích a snažil se vést lidi k tzv. dobré chuti. Z této myšlenky později rychle vzniklo celosvětové hnutí a po pár letech došlo k jeho rozšíření i mimo kuchyni a ustálení jako "slow life". 
V dnešní době to lze chápat dosti podobně - s tím, že je i lékem na nepřirozené a příliš rychlé tempo, kterému lidé podléhají, a je jakýmsi způsobem, jak se vyhnout materialistickému a průmyslovému životnímu stylu.  
Je známo, že moderní člověk je tlačen do kouta a jakoby by byl nucen žít chaoticky a nespořádaně. Z toho vlastně většina masové produkce dokonce i profituje.
Na druhé straně chaosu se jedinec naopak snaží zařadit zpátečku a začít si užívat život takový, jaký je. Zní to banálně, ale občas je to těžší, než se může zdát. Obzvlášť ve městech. Je třeba mít avšak na paměti, že člověk žijící více uvědoměle není hned zálesák nevlastnící mobilní telefon a hnojící zeleninu na zahradě svými exkrementy. 

S celou touto vnitřní pohodou a klidem se váže i bod 
sustainability, neboli udržitelnost. Věci by měly mít nějakou životnost, měly by se vyrábět pomalým způsobem a netlačit na lidi s trendy. Zároveň je namístě, aby dané zboží bylo z kvalitních materiálů, kvalitně zpracováno, a aby průběh výroby byl co nejvíce transparentní - zákazník by měl vědět, kdo to vyrobil a pro koho, nejlépe by měl i tušit, zda byl výrobce vhodně ohodnocen a že se nejednalo o dítě. Toto je taková ta pravá definice. Lze žít udržitelně například ale i tak, že se budete snažit produkovat co nejmenší nový odpad - redukovat a využívat již vyrobené zboží, snažit se o recyklování, ale nejlépe do koloběhu danou věc vůbec nepustit a zužitkovat ji doma. 

Možná vás to teď překvapí - doufám tedy mile, ale v dnešní době žít udržitelně není zase tak těžké (vytěsňuju pojem pohodlnost). Je to o tom si stanovit nějaké hranice a priority, za pochodu nic neměnit a držet se toho.
Kolem nás je totiž velmi mnoho možností, jak právě třeba nadbytečnému odpadu zabránit. Vznikají bezobalové obchody, supermarkety začínají přicházet na to, že pomeranč není potřeba jednotlivě vakuovat a na párty vám dají buď vratnou lahev, nebo kelímek za poplatek. A ona i ta dvacka bolí, když jste student a na humus po dnech plátěných tašek hledáte stravenku.

Na cesty

Do batohu (oblíbený český Braasi nebo švédský Re-Kanken z 11 pet lahví) natrvalo dát podomácku ušité sáčky ze záclony, frusack nebo bavlněný pytlík na ovoce. Na bok skleněnou lahev ReTap nebo si koupit džus ve skleněném obalu a ten si pak ponechat. Vytunit výbavu si pak můžete věcmi z PapírnyPapelote nebo Za bookem.
Dále vůbec není třeba během cestování (ať už skrze státy nebo části Prahy) kupovat sušenky nadupané palmovým olejem a mléčným práškem zabalené v plastovém obalu. Celkově není ani tak těžké tyto zdravé energy bary ze svého jídelníčku vysadit do konce svého bytí. Místo toho si stačí hodit na hoďku do trouby koláč a do lednice na noc vločky se sójovým mlékem, skořicí a sirupem. Mikrotenové sáčky jsou naprosto zbytečné - existují totiž stále zavařovací sklenice, nerezové dózy a v nejhorším když sáček, tak nebarvený papírový. Na kávu pak stačí posedět s kamarádkou (myslím tím třeba i Annu Kareninu) a nebo si vzít s sebou krásný černý ecoffee cup a s baristou skrze něj navázat na téma udržitelnosti a zjistit, že ani jemu se nelíbí způsob, jakým lidé občas dokáží žít.

Do domácnosti 

Zainvestovat do rozložitelných pytlů na tříděný odpad, čistit místo Cifem vodou se sodou a citrónem, a když vám dojde jar, vezměte skleněnou dózu a zajděte si jej stočit do Nebalena. Pokud nemáte k dispozici tento skvostný obchůdek, stačí trochu hledat a věřím, že se něco najde. Co se týče špinavého prádla - měsíce doma nepereme v ničem jiném, než ve směsi jedlá soda+jelen. Místo Perwollu za dvě stovky máme celý kýbl za 30 korun. A během praní pak už jen stačí sednout za stůl z Pokoje do pokoje.


Kosmetika

Make-up zase tak potřebný není a slepené řasy již dávno muže nelákají. 
Odličovat se stačí (bavlněnými tampónky) kokosovým olejem a jelikož je bohužel často příčinou, proč se nám tvoří bolavé pupínky, je dobré si pak nahřát ručník a ním si obličej posléze otřít. Zuby lze zkrášlit kartáčkem z bambusu a místo pasty s tunou fluoridu si je lze čistit kokosovým olejem s březovým cukrem (místo drastické sody) a vyladit to třeba esenciálním olejem - ten skořicový je ráj na zemi. Dámské problémy s sebou nesou i hromadu měsíčně vyhozených hygienických potřeb. Zahoď to všechno a kup si kalíšek. Vydrží dlouho, je to nejvíce hygienický způsob a když si ho pořídíš zde, díky tobě se druhý kousek dostane k strádající ženě.

Oblečení a móda

O módní průmysl se zajímám a snažím se sledovat, kdy jaká firma odstoupila od zvířecí kožešiny a rozhodla se vydat naproti "fake fur" - počet přibývá! To jen jako takový bonus.
Co se ale oblečení týče - vyhýbat se obchodním řetězcům není nijak složité a ten, kdo argumentuje, že viděl slevy a nemohl jít dál - pardon, ale s tebou být já kamarád nechci. Nakupování oblečení ale není passé - stačí tomu věnovat čas a utrácet peníze za lokální, transparentní a nejlépe veganské zboží. Ukázkovým příkladem tomu je EtikbutikNilaTribe Alive. 
Místo do výloh pak stačí koukat na nebe nebo na památky a za rohem skočit do second-handu (nejlepší je na Ládví, pak je dobrý i Textile house, Genesis a Fifty-fifty - schválně dávám odkaz i na platformu Greenglasses, která se snaží podporovat udržitelnost a nabízí mnoho tipů a rad). Pokud nemáte čas na prohrabáváni se roztrhanými purpurovými svetry s flitry, zajděte na 1981 nebo Vinted. Je samozřejmě e-shopových sekáčů mnohem více, ale já sama jsem jim na chuť moc nepřišla. Další možnost je pak mnou velmi oblíbená - půjčování, vyměňování a (nevědomé) trvalé přivlastňování.
Jako třešničku na dortu si pak stačí už jen obout mnou stále omílané konopné tenisky Bohempia, peníze vložit do peněženky od Lucie Michalcové aneb Mumray a vydat se na tuhle krásnou stezku plnou poznání. Garantuju vám, že pak vás nějaký modrý svetr s obří slevou z polyesterového vlákna z háemka do kolen nedostane.
Co se pak týče mého oblíbeného spojení udržitelnost+trend, určitě ze srdce doporučuju koncepty jako Win Win Love a Recycle vintage store (dříve with love - to jsem měla osobně raději). 

Stravování

Jistě nejsem první člověk, který vám tu jde dát ruku do ohně za tvrzení, že veganství je nejvíce v souladu s ekologií, udržitelností a celkově dobrým dopadem na naši planetu. Jestli třídíte odpad, při čistění zubů máte vypnutou vodu, používáte ekologické žárovky, ale jíte maso a máte po ruce koženou peněženku, tak ekologicky rozhodně nežijete. Proč?

1) Živočišná výroba má na svědomí více emisí skleníkových plynů než celkový dopravní průmysl.  
Jedna kráva vyprodukuje během svého života přímo či nepřímo ekvivalent 4,5 tuny oxidu uhličitého. Skleníkový efekt nezesiluje jen metan uvolněný při trávení. Emisně významné jsou také aktivity související s chovem dobytka, jako je pěstování a sklizeň krmných plodin nebo jejich následný transport. Člověk, který si v obchodě koupí jeden kilogram hovězího masa, přispěje k zesílení skleníkového efektu stejně, jako kdyby místo toho projezdil 250 kilometrů autem s průměrnou spotřebou pohonných hmot, nebo nechal doma 20 dnů svítit stowattovou žárovku. Gnosis9.net

2) Hektary pokácených deštných pralesů pro chov zvířat, což způsobuje rozsáhlé environmentální škody. 
Odhaduje se, že například v Brazílii lze připsat 70% vykácené plochy právě farmaření. Greenpeace.org

3) Znečištěná vodstva.
Kožešinové farmy přispívají k znečištění povrchové i podzemní vody, jelikož výkaly zvířat obsahuje vysoké procento dusíku a fosforu. Obrancizvirat.cz

4) Krmná sója.
 Stejně jako v případě farmaření, dochází i při pěstování krmiva pro zvířata k ničení lesů a v důsledku chemického ošetření také půdy. Nastává tak paradox, kdy se neefektivně využijí rostliny pro výkrm dobytka, místo toho, aby se jím nakrmili lidé. 

5) Předpoklad, že kolem roku 2048 nebudou v oceánech již žádné ryby.

Mimo veganství

Do čerstvě namleté kávy s fair trade certifikátem si stačí udělat kokosové mléko a ušetřit kontejner na plast dalšího kartonu. Chodit na trhy a kupovat zeleninu lokálně. Využívat bezobalové obchody a kupovat suroviny na váhu a do vlastního. Lze to v Bezobalu nebo třeba na Opobchod.
Pokud je to možné, snažit se pěstovat věci doma - ať už na zahrádce rajčata, chilli papričky, mátu, nebo za oknem bylinky a v obýváku avokádo.

Off topic

Nač řidičák v Praze a proč jezdit z Muzea na Národní třídu metrem, když můžete jít pěšky a cestou se stavit na pivo. Proč jezdit autem do Brna, když můžete jet vlakem.
Doma po večerech si pak stačí zapálit v Česku vyrobenou svíčku Aromka ze sójového vosku a vypnout čtyři žárovky na vašem ozdobném lustru. Zbytečně nemít zapnutou televizi jako kulisu a vypínat topení, když už v bytě 28 stupňů dávno máte.
Lidé čtenáři také mohou omezit kupování knih v knihkupectví, ale více navštěvovat antikvariáty a různé bazary. Další alternativou je pak čtečka, ale já sama ji mám a vždy při čtení usnu, nevím proč.

Resumé

Je samozřejmě spousta dalších věcí, které omezit či zredukovat úplně nejde. Například energii nějakou jakož to člověk žijící ve společnosti spotřebuju, svíčky občas nestačí a dopisy se člověk domluví na rande opravdu těžko.
Dále tento článek nemá vyznít nějak totalitně - je to pouhé krajní nastínění toho, jak lze žít ekologicky a má fungovat jako vysvětlení, že to nemusí být tak těžké, jak si řada lidí mylně myslí.
Nebudu lhát, občas to umí být dost na nervy a pohled na tu špínu kolem nás, igelitky v lesích a lidi, kterým je naše Země doslova lhostejná - to je pak člověku zkrátka k pláči.

A tak bych na závěr chtěla vytáhnout onen pojem 
slow living - občas je jednoduše třeba vypnout. Přestat pospíchat, za každou cenu se snažit fungovat v chaosu a nedát na sobě znát, že zkrátka nestíháte. Tak občas zanechte věcí, které vám berou energii a které neradi děláte. Vyjeďte pryč, sami, kamkoliv. Vyčistěte si hlavu a přečtěte si knihu, kterou vy osobně prolouskat chcete. Zaposlouchejte se do hudby a hodinu jen tak seďte na svém oblíbeném místě a vnořte se do melodie. 

A celkově, vždy a všude - jezte pomalu a snažte se o princip vnímání přítomnosti. I když je vlastně přítomnost již velmi čerstvou minulostí, je třeba ji vnímat a říct si, že čas máte. I v tom nejvíce plném dni si člověk dokáže sednout a říct si: „Teď existuju, koukám na stromy, piju kávu a užívám si to.“ 
Vychutnávejte si každé sousto a nedělejte nic jiného, teď jíte. Vykašlete se na online svět - nebo alespoň to omezte. Na procházky choďte bez mobilu, na posezení s přáteli nejlépe taky. Nesledujte tak moc čas. Čtěte před spaním a udělejte si heřmánkový čaj.
Mít vědomí znamená právě mít čas.“  - Emmanuel Lévinas
Chápej se každé hodiny! Dosáhneš toho, že budeš méně závislý na zítřku, uchopíš-li do rukou dnešek. - Seneca 
Čas je plynutí samého nyní.“ - Tomáš Akvinský 

Neberte ten život zas tak vážně, ale pamatujte, že vše má své hranice a hédonismus není řešením. Slast je sice krásná, avšak je to pouze krátkodobé a tato absence strasti se musí stále aktualizovat. Potom člověk akorát tak stojí na místě a říká si, že musí prožít další zážitky, protože se momentálně nudí. A jak kdysi někdo řekl - cesta ke štěstí vede oklikou.
Na druhé straně je, mně tedy mnohem bližší, stoický přístup k životu snažící se o kultivaci bytí v co nejdelší radosti. Žádné extrémy, střední cesta. Nejvyšší ctností je pak život v souladu s rozumem a přírodou, tedy blaženost. Žít ctnostně znamená žít v souladu s rozumem a vše ostatní je adiaforon, tedy lhostejné. Jako adiaforon lze chápat bohatství, postavení, slávu, ale také i zdraví. Zajímavé, že tyto aspekty jsou pilíři moderní společnosti. 
Cílem stoika je život skutečný, jdoucí ruku v ruce s duševním klidem, ataraxií a vedoucí k apatheii, neboli výsledku zbavování se životních vášní. Podle stoiků dále nezávisí hodnota života na věcech, úspěchu, svobodě, životě, smrti a neexistují tvrzení jako "mít znamená být" či "čím více máš, tím větším slovem oplýváš". 
Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“ - Epiktétos

A úplně na závěr. Člověk nechce víc, člověk chce víc než ostatní, kteří zase chtějí víc než máme my.

Zajímavé články

Zdroje
http://ekoista.cz/
https://www.reduca.cz/blog/

Ne vždy košer

Ráno jsem se probudila a cítila jsem to. Věděla jsem, že tohle nebude můj den a že mě čeká pár hodin, které nebudou nejkrásnější. Doba, kterou bych později nejraději vymazala ze svého života.
Popravdě, takhle se probouzím už nějaký ten pátek. Snažím se ihned ráno meditovat a pracovat se svoji myslí dokud je ještě tvárná. Nebo to mi alespoň kdysi někdo doporučil. Prý je dobré sám sebe připravit na to, co nás čeká a nemine.
Takže každé ráno si sednu, pár minut mám zavřené oči a snažím se na nic nemyslet. Nechat veškeré myšlenky odejít pryč. Nedovolit jim se schovat v mojí hlavě.
Hlava je ale tak těžká a myšlenek je tolik, že se mi to zkrátka nedaří. Většinu negativní energie dokážu nechat v peřinách, ale některé se mě po celý den drží jako pijavice.

Jdu do koupelny, kde si vlezu do vany a čtu si různé knihy a časopisy, které mám poházené kolem a vracím se k nim pouze v minutách svého relaxačního odmáčení se v horké vodě s bublinkama.
Skrze četbu se mi do mysli opět dere něco, co tam nechci mít a co mi krade špetky pozornosti. Čtu si v duchu věty a mezi každým pátým slovem začnu bezděčně přemýšlet nad smyslem lidské existence.
Neřeším to, zavírám oči. Snažím se se uklidnit a vyčistit si hlavu.

Umývám si obličej, mokré vlasy smotávám do ručníku a jdu si udělat kávu.
Pouštím hudbu a tancuju. Myšlenky přehlušuje hudba a souzním s rytmem bubnů.
Později ráda jen tak sedím a koukám z okna. Na ty šedé, zelené a hnědé listy, vpíjející se do nebeské modři. Na tancující bílé obláčky narušující přímý sluneční svit do mých očí. Cítím radost. Na chvíli je mi dobře a cítím se být živá. Na okamžik sekundy jsem.
Cítím, jak jsem toho všeho součástí. Jak jsem volná a jak si můžu dělat co chci, po čem mé srdce prahne.
Takové dny jsou fajn. Dny, kdy nemusím kontrolovat hodiny a nemám potřebu kamsi spěchat. V takových dokážu být vyrovnaná a nemám potřebu být roztěkaná.

Pak jsou tu ale týdny, kdy nemám možnost nějakého větší relaxace, a kdy si onu špatnou náladu s sebou tahám po celý den.
Je se mnou ve škole. V poledne na obědě. Odpoledne v knihovně. Večer v hospodě. V noci v klubu. Ráno v posteli.  Stále a bez možnosti vypnutí. Lze ji pouze ztlumit nebo přehlížet, přehlušit.

Občas jsou taky chvilky, kdy si sednu a snažím se psát. Doopravdy a na papír. Nebudu lhát, v poslední době se toto děje opravdu málo. Nemám nějak náladu a ani mě to netěší či neléčí.
Když se ale k tomu odhodlám a chci si sepsat plusy a mínusy daného dne, vždy převažují plusy. Téměř nikdy nenapíšu žádné jiné mínus než "špatná nálada".
Tak já nevím. Asi je to chronické a jsem prostě esenciálně smutný člověk, který miluje život a přijde mu ten svět až tolik krásný, že to nedokáže pobrat a zvládnout. A o to víc se cítí smutný, když si je té krásy tolik vědom a zároveň ví, že není v jeho silách to ustát.

Dalším faktem je, že se opět dostávám do fáze, kdy se mi aktivuje sociální fobie. Vše to začalo tím, že jsem onemocněla a teď je to téměř 14 dní, co jsem neviděla nikoho jiného než svou rodinu. Jsem pryč ze všech sociálních sítí, nemám potřebu o sobě dávat vědět a už vůbec mě nezajímá, jak se kdo z mého okolí má a co dělá. Jsou mi všichni jedno. Doma se mazlím se svým kocourem, čtu si Goetheho Utrpení mladého Werthera a je mi až úzko z toho, jak smýšlí hlavní protagonista.
Je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy měla tu čest číst, o tom žádná. Ale tak sebekritickou postavu plnou sebelítosti člověk potká zřídkakdy.
Zamilovaný muž má tak velký dar, že v nějakém osobním shazování ho nepředčí ani ten nejdepresivnější člověk. A díky této četbě jsem se rozhodla, že nikdy nechci, aby mě takto někdo ještě někdy vnímal. Jako člověka, který si stále na něco stěžuje a dokáže ho do útrap dostat zlomené srdce. Nejedna osoba mi řekla, že sebelítost je ta nejvíc odporná věc, s kterou se lze setkat. Nebudu tu oponovat faktu, že skrze tato slova mi dal jasně najevo, že znázorňuju tu sebelítost a neuplynulo pár dní a odešel mi naprosto ze života. Moderní ghosting osobně prožit a je to vážně hnus.
Mělo to ale překvapivě dobrý spád a ze mě stala osoba (nebo spíše stává - předchozí řádky jasně značí své), která nechce vypadat jako slabá a jako někdo, kdo trpí sebelítostí. Říkám trpí, protože to opravdu často není něco, co dělá člověk z vlastní vůle.

Umět si postěžovat patří mezi talent, kterým nedisponuje každý.
Jak tenká hranice umí být mezi kritickým ohodnocením své práce a sebelítostí toho nejvyššího kalibru. Já sama jsem osoba, která je kritická velmi, ale pouze uvnitř. Shazuju samu sebe, ale nedávám to příliš najevo. Hodně se směju a hodně pomáhám ostatním. O tom, že já sama nevím kudy kam, ví jen můj deník.

Občas se tak stává, že přepnu do nálady, kdy vše sarkasticky komentuju a ironicky se tomu posléze směju. Urážím ostatní i sebe. Hodně lidí mě pro tuhle vlastnost nemá rádo. Například má matikářka. Matika mě bavila a vždy mě uklidňovalo hodiny si počítat. Byly to chvilky, kdy jsem přes těžké mocniny neměla šanci přemýšlet nad koncem světa.
Nastal ale úspěšně zvládnutý reparát a paní profesorka mě začala nenávidět ještě víc. A za její nenávist reflektující se na ne příliš příjemném komentování mé osoby může mé chování vůči ní. Občas mám problém myslet dřív, než něco řeknu. Nebo než udělám hnusný pohled či protočím oči.
Jednoduše by to chtělo ovládat své chování a dávat najevo víc toho krásného, co mám světu nabídnout, než toho ošklivého a urážlivého.

Pak se totiž cítím ještě víc provinile než kdy dřív. Nenechám si pomoct. Stihnu všechny dřív naštvat a odvrátit je proti sobě.

Tímto jsem se ale dostala do spárů, kam jsem tento článek vést nechtěla. Původně jsem měla v plánu pouze nastínit, že je v pořádku se občas cítit depresivně a smutně.
Ale že není ok, když toho je na člověka příliš.

Opět nechápu, proč o sobě píšu jako o člověku.
Tohle je asi moje forma osobní terapie. Veškeré problémy házet na ostatní (na neexistující 3. osobu).