Nahoře / dole

O čem se nepíše, to není. Co není na sociálních sítích jakoby neexistovalo. Je to natolik jednoduché, že si každý můžeme vybudovat duplicitní život, který nám budou ostatní závidět. Život plný výletů, dobrého jídla a přátel. Místo, které se nám natolik zalíbí, že přestaneme žít život opravdový.

Moji největší přítěží je, že jsem si toho všeho vědoma a nejsem toho tolik součástí. Moc nesdílím svůj život skrze fotografie a vyvolané filmy si pečlivě uchovávám doma v šuplíku. Občas něco napíšu sem, ale i tak bych se to odvážila popsat jako anonymní. Slova jedné holky z mnoha, která si občas vylije srdce a řádky místo do deníku pošle do světa. Nic od toho neočekává, zpětnou vazbu nepotřebuje, stačí jí to, že píše.

Neoddělování světa internetu a reality má jedno velké úskalí. Vidíte více do lidí, ale oni do vás ne. Většina mých přátel se na Instagramu vystavují nastajlovaní v tom nejlepším poledním světle, připíšou k fotografii motivační citát od Paula McCartneyho a večer mi zavolají jak špatně se mají. A v tom stejném okamžiku můžu otevřít Facebook a uvidím od dané osoby sérii videí z nějaké veselé oslavy. Nějak mi stále uchází důvod této přetvářky a pozérství. K čemu ten umělý život, když blízcí o vás ví, že je falešný. Proč nám tolik záleží na názoru lidí, které neznáme? Proč si sami krademe vlastní život a věnujeme ho naprosto cizím lidem?

Na tohle jsem se sebe začala ptát pár měsíců zpět a posléze se hodně distancovala od světa. Necítila jsem se dobře mezi lidmi a večerní sklenky vína s přáteli mi nepřinášely potěšení. V každém člověku jsem viděla tolik faleše, že to moje srdce nedokázalo snést. Domů jsem se vracela bez kapesníků a s pandíma očima. Můj deník, kam si zapisuju panické ataky se opět začal vybarvovat inkoustem. Po nocích jsem koukala do stropu nebo sledovala hloupá videa na internetu. Cítila jsem se tak sama, že nemělo cenu vycházet ven a stýkat se s lidmi, kteří mě akorát dělají smutnější.

Pamatuju si své první návštěvy psychiatra, kdy jsem nedokázala explicitně říct, co mě vlastně trápí a na otázku "proč jste tady?" jsem se rozbrečela a třes mých rukou nešel zastavit.
Cítila jsem se poslední dobou velmi podobně. Stav, který vás ničí, a vy ho nedokážete popsat je užírající. Bere vám to veškerou vaši energii a snaha ho odstranit vám ji vezme ještě více.
Začarovaný kruh. Chcete pomoc, ale nedokážete si o ni říct. Když se vás přítel zeptá, co se děje, usmějete se nebo řeknete, že je špatný den či že je jen sychravo.
Netuším, jak více dát najevo, že trpím a nevím, jak to ukončit. Nechci umřít, chci žít navěky věků a potulovat se po této krásné zemi. Ležet v trávě a dýchat čerstvý vzduch. Skákat v oblečení do studené nádrže a procházet se pak bosky po městě. Pít pivo na střeše a západ slunce fotit na analog. Zpívat falešně Mack the knife. Tančit a spadnout. Cítit vůni kari a vařit ten nejlepší seitan. Opít se a líbat se. Spát venku na karimatce pod dubem. Chci brečet a pak se smát. Chci si užívat život a nemít pocit, že mi něco uniká nebo že hromadu věcí nestíhám. Užít si jednou jeden výlet naplno a nedávat místo negativistickým myšlenkám a pláči.

Moc si přeju cítit se živá, mít pocit, že jsem na správném místě se správnými lidmi.
Nechci žít stále v jednom velkém problému. V problému, který se stále zvětšuje a nenachází svého konce.

Dělá mi problém být ve společnosti, dělá mi problém být sama se sebou a poslouchat svoje tělo. Nejde mi jen tak dýchat a na nic nemyslet. Nejde mi si číst a nebýt myšlenkama jinde. Dostávám se do bodu, kam jsem za každou cenu nechtěla. Ostatní musí mít taky nějaké problémy, ne?
Virtuální svět mi splývá s realitou. Vnímám ostatní tak, jako vnímám sebe - stejnou naživo a na obrazovce.
Najednou všichni kolem mě jsou šťastní, plní života užívající si prázdniny a léto. Nechápu jsem jak je možné, že najednou nevidím smutné lidi nebo ty, kteří mají nějaké problémy. Vše se pro mě stává noční můrou, kdy být depresivní je hřích. Nikdo na pikniku nechce slyšet jedno zlé slovo a zničit si tak slunný den. Ztrácím se a nemám to komu říct. Všichni kolem se předbíhají v těžké soutěži jménem život a já toho začínám mít plné zuby. Doteď nevím, kam se poděl můj racionální pohled na věc a jak je možné, že mě to dokázalo tak pohltit.
Nastal čas probdělých nocí, kdy nemůžu s pocitem, že jsem na světě na vše sama spát.
Nemůžu už lidi ani vidět.

Krize pomalu pomíjí, nic nikomu nezazlívám. Přátele kolem sebe stále nějaké mám (netuším jak je to možné) a učím se s vazbami lépe pracovat. Dávat více najevo lásku, strasti říkat hned a nedusit to v sobě - ono to ostatně jako vše vždy vyjde nějak (drasticky) najevo.

Jen občas je třeba mít sebe na prvním místě.

Odešel jsem jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním zkušenostem života,  a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má naučit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil. Nechtěl jsem prožívat něco co není život - vždyť žít je tak nádherné! A také jsem nechtěl trpně se odevzdávat osudu, ledaže by to bylo naprosto nezbytné. Chtěl jsem se co nejhlouběji ponořit do života, vysát jej až k samé jeho dřeni. (kniha "Walden aneb Život v lesích", Henry David Thoreau, str. 83)
---


někdy toho texty řeknou hodně

Žádné komentáře:

Okomentovat