Tato následující slova mám uložená v konceptech hodně dlouho. Původně jsem si to napsala do deníku, později jsem to převyprávěla své terapeutce a nakonec jsem to i zkratkově napsala jako článek.
Nikdy jsem však neměla dostatek odvahy na jeho zveřejnění. Možná to zní komicky, když, jak všichni víme, mám už tak dost otevřený blog a píšu sem hodně osobních věcí. Vše jsem to ale i tak velmi filtrovala a přemýšlela, zda je to vhodné dát na internet. Nechtěla jsem, aby mi ta slova vycházela příliš z vlastní duše a z jejích temných koutů. Bála jsem se, že budu zranitelná.
Ale po všech možných terapiích a různých metodách odlišných doktorů, jsem došla k závěru, že základem všeho je být otevřený, upřímný a nevyděšený.

To, co zde celkově píšu si čte pár lidí z mého okolí, ale stále to jsou tací, kterým nějakým způsobem věřím. Vím, že se mě pokusí pochopit a nebudou mé problémy zlehčovat, uvidí se v tom, pochopí lépe to, co jsem jim již někdy v průběhu řeči řekla.

2017-04-22
Mrznu. Mám návaly neskutečna a zimy. Vše je to takové krátkovité, jakési střípky mého minulého života během kterých vše vnímám jinak. Já nejsem já. Je to jako by mě nějaká vyšší síla tahala za vlasy a odtahovala mě od skutečného světa. Vidím rozmazaně, necítím vůně dostatečně.
A najednou se ocitám opět zpět na Zemi. Mezi svou rodinou a poznávám své ruce. Když se sebe sama dotýkám, vím, že to jsem já. Oddychnu si a nastane další střípek neskutečna. Krapet jiný. Mám návaly horka. Nemůžu mluvit a přijde mi, že moje nevědomí nevlastním já. Jakoby na moje vědomí tlačil někdo jiný. Potřebuju se všech a všeho dotýkat. Usvědčovat se, že to vše kolem mě existuje, že se nejedná o žádný lucidní, či normální sen. Snažím se i nadále dělat normální a triviální věci. Jím, čtu, mluvím, tančím. Ale stále to tu je. Stále to tam někde v klidu čeká a ví, že o sobě navzájem víme.
Vše je rozmazané, ponuré, bez barev. Divné, zvláštní, nereálné. Oklamující a nevěřícné.

Žádné komentáře:

Okomentovat