Ne vždy košer

Ráno jsem se probudila a cítila jsem to. Věděla jsem, že tohle nebude můj den a že mě čeká pár hodin, které nebudou nejkrásnější. Doba, kterou bych později nejraději vymazala ze svého života.
Popravdě, takhle se probouzím už nějaký ten pátek. Snažím se ihned ráno meditovat a pracovat se svoji myslí dokud je ještě tvárná. Nebo to mi alespoň kdysi někdo doporučil. Prý je dobré sám sebe připravit na to, co nás čeká a nemine.
Takže každé ráno si sednu, pár minut mám zavřené oči a snažím se na nic nemyslet. Nechat veškeré myšlenky odejít pryč. Nedovolit jim se schovat v mojí hlavě.
Hlava je ale tak těžká a myšlenek je tolik, že se mi to zkrátka nedaří. Většinu negativní energie dokážu nechat v peřinách, ale některé se mě po celý den drží jako pijavice.

Jdu do koupelny, kde si vlezu do vany a čtu si různé knihy a časopisy, které mám poházené kolem a vracím se k nim pouze v minutách svého relaxačního odmáčení se v horké vodě s bublinkama.
Skrze četbu se mi do mysli opět dere něco, co tam nechci mít a co mi krade špetky pozornosti. Čtu si v duchu věty a mezi každým pátým slovem začnu bezděčně přemýšlet nad smyslem lidské existence.
Neřeším to, zavírám oči. Snažím se se uklidnit a vyčistit si hlavu.

Umývám si obličej, mokré vlasy smotávám do ručníku a jdu si udělat kávu.
Pouštím hudbu a tancuju. Myšlenky přehlušuje hudba a souzním s rytmem bubnů.
Později ráda jen tak sedím a koukám z okna. Na ty šedé, zelené a hnědé listy, vpíjející se do nebeské modři. Na tancující bílé obláčky narušující přímý sluneční svit do mých očí. Cítím radost. Na chvíli je mi dobře a cítím se být živá. Na okamžik sekundy jsem.
Cítím, jak jsem toho všeho součástí. Jak jsem volná a jak si můžu dělat co chci, po čem mé srdce prahne.
Takové dny jsou fajn. Dny, kdy nemusím kontrolovat hodiny a nemám potřebu kamsi spěchat. V takových dokážu být vyrovnaná a nemám potřebu být roztěkaná.

Pak jsou tu ale týdny, kdy nemám možnost nějakého větší relaxace, a kdy si onu špatnou náladu s sebou tahám po celý den.
Je se mnou ve škole. V poledne na obědě. Odpoledne v knihovně. Večer v hospodě. V noci v klubu. Ráno v posteli.  Stále a bez možnosti vypnutí. Lze ji pouze ztlumit nebo přehlížet, přehlušit.

Občas jsou taky chvilky, kdy si sednu a snažím se psát. Doopravdy a na papír. Nebudu lhát, v poslední době se toto děje opravdu málo. Nemám nějak náladu a ani mě to netěší či neléčí.
Když se ale k tomu odhodlám a chci si sepsat plusy a mínusy daného dne, vždy převažují plusy. Téměř nikdy nenapíšu žádné jiné mínus než "špatná nálada".
Tak já nevím. Asi je to chronické a jsem prostě esenciálně smutný člověk, který miluje život a přijde mu ten svět až tolik krásný, že to nedokáže pobrat a zvládnout. A o to víc se cítí smutný, když si je té krásy tolik vědom a zároveň ví, že není v jeho silách to ustát.

Dalším faktem je, že se opět dostávám do fáze, kdy se mi aktivuje sociální fobie. Vše to začalo tím, že jsem onemocněla a teď je to téměř 14 dní, co jsem neviděla nikoho jiného než svou rodinu. Jsem pryč ze všech sociálních sítí, nemám potřebu o sobě dávat vědět a už vůbec mě nezajímá, jak se kdo z mého okolí má a co dělá. Jsou mi všichni jedno. Doma se mazlím se svým kocourem, čtu si Goetheho Utrpení mladého Werthera a je mi až úzko z toho, jak smýšlí hlavní protagonista.
Je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy měla tu čest číst, o tom žádná. Ale tak sebekritickou postavu plnou sebelítosti člověk potká zřídkakdy.
Zamilovaný muž má tak velký dar, že v nějakém osobním shazování ho nepředčí ani ten nejdepresivnější člověk. A díky této četbě jsem se rozhodla, že nikdy nechci, aby mě takto někdo ještě někdy vnímal. Jako člověka, který si stále na něco stěžuje a dokáže ho do útrap dostat zlomené srdce. Nejedna osoba mi řekla, že sebelítost je ta nejvíc odporná věc, s kterou se lze setkat. Nebudu tu oponovat faktu, že skrze tato slova mi dal jasně najevo, že znázorňuju tu sebelítost a neuplynulo pár dní a odešel mi naprosto ze života. Moderní ghosting osobně prožit a je to vážně hnus.
Mělo to ale překvapivě dobrý spád a ze mě stala osoba (nebo spíše stává - předchozí řádky jasně značí své), která nechce vypadat jako slabá a jako někdo, kdo trpí sebelítostí. Říkám trpí, protože to opravdu často není něco, co dělá člověk z vlastní vůle.

Umět si postěžovat patří mezi talent, kterým nedisponuje každý.
Jak tenká hranice umí být mezi kritickým ohodnocením své práce a sebelítostí toho nejvyššího kalibru. Já sama jsem osoba, která je kritická velmi, ale pouze uvnitř. Shazuju samu sebe, ale nedávám to příliš najevo. Hodně se směju a hodně pomáhám ostatním. O tom, že já sama nevím kudy kam, ví jen můj deník.

Občas se tak stává, že přepnu do nálady, kdy vše sarkasticky komentuju a ironicky se tomu posléze směju. Urážím ostatní i sebe. Hodně lidí mě pro tuhle vlastnost nemá rádo. Například má matikářka. Matika mě bavila a vždy mě uklidňovalo hodiny si počítat. Byly to chvilky, kdy jsem přes těžké mocniny neměla šanci přemýšlet nad koncem světa.
Nastal ale úspěšně zvládnutý reparát a paní profesorka mě začala nenávidět ještě víc. A za její nenávist reflektující se na ne příliš příjemném komentování mé osoby může mé chování vůči ní. Občas mám problém myslet dřív, než něco řeknu. Nebo než udělám hnusný pohled či protočím oči.
Jednoduše by to chtělo ovládat své chování a dávat najevo víc toho krásného, co mám světu nabídnout, než toho ošklivého a urážlivého.

Pak se totiž cítím ještě víc provinile než kdy dřív. Nenechám si pomoct. Stihnu všechny dřív naštvat a odvrátit je proti sobě.

Tímto jsem se ale dostala do spárů, kam jsem tento článek vést nechtěla. Původně jsem měla v plánu pouze nastínit, že je v pořádku se občas cítit depresivně a smutně.
Ale že není ok, když toho je na člověka příliš.

Opět nechápu, proč o sobě píšu jako o člověku.
Tohle je asi moje forma osobní terapie. Veškeré problémy házet na ostatní (na neexistující 3. osobu).

2 komentáře:

  1. Zase skvělý článek úplně tě žeru🖤

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. těší mě tvá reakce. ať už se ti slova líbí, nebo ses v nich třeba našla.)))

      Vymazat