Vyjdi z komfortní zóny!

Kolikrát jsme někde slyšeli či četli zajímavý příběh, který se odehrál na protipólu stereorypu? Jak často jsme záviděli a říkali si v duchu "Páni, to je ono! To je to, co mě láká!" a vzápětí se nám do hlavy dostala myšlenka, že my bychom to ale nezvládli nebo že není čas?

Krása toho je v tom, že tyto věci se zásadně dějí mimo naší komfortní zónu. Nebo alespoň v 99% procentech. Nejlepší výlet je ten nenaplánovaný a nejkrásnější fotografií je momentka.

Odchod z našeho "normálu" s sebou ale nese mnohem víc. Spolu s upustěním od svých zásad a priorit to jde ruku v ruce i s okusováním nového, příjemným napětím a budováním svého já.
Náš život nenajde naplnění, když budeme celou dobu své existence jen zarputile pracovat a učit se. Nenajdeme ho ani ve chvíli, kdy nebudeme schopni zkusit něco nového a nebát se za sebou něco zanechat a vyjít vstříc něčemu, co ještě není.
To je dle mě na tom všem to nejtěžší. Přestat se srovnávat, zkoumat ostatních výsledky náročné práce a kousnout se a jít zkusit něco nového, něco nenaplánováného, nejasného a něco spouštějící naše hromobytí v břiše.

Já sama nejsem žádný extremista, který je každý den někde jinde. Ale popravdě - mám pocit, že mě tu drží jen studia a v okamžiku, kdy skončí, tak se seberu a odejdu všem z dohledu.

Není to však pouze o takovýchto radikálních změnách, kdy si člověk vypne veškerá svá elektronická zařízení, nechá na stole krátký vzkaz a s tisícovkou v kapse odjede stopem na východ Evropy.

Je to i v tom, že si užíváme život takový, jaký v ten moment je. Nepřemýšlíme tolik (a zbytečně) nad důsledky. Vyjít z komfortní zóny můžeme i tak, že nasedneme na autobus a jedeme někam na výlet. Necháme svá oblečení promoknout a pak si je usušíme v nějaké roubence na kamnech. Začneme se bavit s cizími lidmi a vyslechneme si jejich životní příběh. Začneme běham po lese, křičet radostí a dýchat ten čistý vzduch. Odřeme si nohy a začne nám téct krev. Vlasy máme nemyté týden a deodorant nám dělá citrón. Jednu a tu samou knihu čteme podruhé i odzadu. Oblečení máme tolikrát prané v ruce, že se nám jeho barva ztrácí před očima. Víno pijeme u ohně na pláži. Spíme ve starém spacáku v natrhlém stanu na kraji lesa. Posloucháme noční zpěv ptáků a třeseme se zimou.
Snídáme stále tu samou instatní kaši s vodou, protože sójové mléko je luxusem, který se nám nedostává. Fotíme scenerie na analog po babičce.

Dále se sbalíme a v starých pohorkách a třech ponožkách se vydáváme dál na cestu. Chvíli jdu sama. Chvíli jdu s někým a chvíli jdeme v partě.
Jeden večer vypijeme litry alkoholu a tancujeme na stole polonazí na rock z devadesátek. Další večer se procházíme skrze město a přemýšlíme o životě.

Vyjít ze své komfortní zóny můžeme i tak, že jdeme sami na akci, na kterou nemáme s kým jít. Místo tramvají jdeme pěšky a nevědomky zavítáme do antikvariátu. Jde o to nenechat své pohodlné já ovládat náš život.
Nemálokrát je nám pohodlnější ta cesta rychlejší, levnější a hlavně ta, kterou známe.
Ale o tom ten život není, ne? V dělání stále těch stejných věcí způsobem, který nám je znám.

Žádné komentáře:

Okomentovat