03 - osamělost

Opět a stále dokola - osamělost a o tom, jak moc těžké je něco takového vyléčit - o tom, že moc nevěřím tomu, že to vlastně vůbec nějak lze.
Sebeláska je vlastně jakýsi klam, snad lék na všechny nemoci, pocity méněcennosti a deprese. Ale kdo mi řekne, že jsem pokročila v nějakém spirituálním rozvoji? Že moje sebeláska je v bodě, kdy bude pozitivně ovlivňovat můj život a pohled na něj? Proč mi každý psycholog na sezení vypráví eposy a popisuje středověké hrdiny s tužbou mé náklonosti a snad nějakého prozření? Proč na mě vlastně všichni tolik tlačí?
Jak poznám, že mé duchovní procítění a jeho následný vývoj pomůžou k mé sebelásce, k mému seběvědomí a odprosí mé superego od stálého břemena?
Jak je možné, že i když čtu knihy od duchovních učitelů, filozofů a psychologů se cítím stále osamělá? Znamená to, že to dělám špatně? Že nejsem dostatečně spirituální?
Nebo se můžu snažit jak chci, ale tohoto prokletí se nezbavím?

S klidem v duši však prohlašuju - nechovám v sobě žádnou nenávist vůči své vlastní osobě. Mám se ráda, cítím v sobě i jakousi sebelásku.
A tak jednoduše nevím, proč to vlastně nepomáhá. Proč se cítím čím dál tím více osamělá? Čím více se tím zabývám a chci to napravit (nejlépe vyléčit), tím více trpím a tím více je osamělost ubikvitární.
Chápejte mě dobře, nemyslím osamělost ve spojení se samotou. Ta mi nevadí.
Mám na mysli onu vnitřní osamělost, která je se mnou i ve společnosti, mezi přáteli, rodinou. V poslední době je to dokonce tak paradoxní, že s čím více lidmi jsem, tím více se cítím osamělá.

Možná je to tím, jak společnost morálně umírá. Jak se všichni zajímají o všechny, ale vlastně neví nic. Ono je to totiž dle mě ani nezajímá.
Víme, kde nakupují lidé kolem nás oblečení, víme co poslouchají. Víme, koho všeho sledují na sociálních sítích, co snídají a čtou. Víme i kdy kdo se dal s kým do vztahu a kdy člověk, kterého jsme v životě neviděli, půjde na onu událost v Národní galerii.
Víme všechny tyto povrchní věci, ale nevíme proč. Neznáme důvody, pohnutky těch lidí. Nevíme co cítí, co je bolí na duši. Nevíme, že nemohli spát, protože byli v emocionální propasti.
Nevíme, co cítí člověk sedící vedle nás. Nevíme dokonce ani co prožívá náš přítel.
Lidé se uzavírají do sebe - i přes onu možnost pravého opaku. A svět si to neuvědomuje, protože vlastně "vidí" vše. Ví o všech událostech po světě díky virtuálnímu přerychlenému světu.
Lidé se bojí otevřít ostatním a ukázat jim tu zákeřnou skulinku, která trpí, která neví, co má dělat, která umírá.
A tak čím déle se pohybujeme v tomto přerůžovělém světě, tím menší máme možnost otevřít se. Byli bychom odsouzeni. Nezapadli bychom. My si nemůžeme dovolit brečet, nevědět kudy kam, my nemůžeme snídat něco jiného než ovesnou kaši s banánem.
Společnost nás pohání, šlape nám na paty a rozkazuje nám.
Ber nebo umři.

A to je možná ten důvod, proč se cítíme osamělí i mezi lidmi. Protože oni již jimi nejsou - jsou to umírající kopie, roboti žijící dle pravidel společnosti, přežívající tonoucí duše bez možnosti vylít si srdce.
Lidé nenaslouchají, lidé jsou sobci, kteří se zajímají jen o sebe. Ale nemějme jim to za zlé, vždyť oni také žijí v této společnosti, kde nemají možnost odkrýt své právé "já", oni jsou na problémy taktéž sami.

Být sám nebo "být sám"?
Za mě rozhodně první možnost. Být součástí toho všeho, co se nachází o pár řádek výše nechci. Nejde se sice od společnosti úplně distancovat, ale lze se nějak chránit a držet si odstup.
Velké díky tomu, že mám alespoň nějaký odhad na lidi. Většinou už z prvních minut poznám, zda je onen člověk na věži koukající na všechno dění shora, nebo je to jen další ovce v davu. Ať bílá či černá.

Problém toho "být na věži" je ale také oříškem. Jakmile o něčem víte, vidíte do toho, nedokážete od toho jen tak upustit. Hlodá vás to a musíte to neustále řešit. Trápí vás to, zabíjí vás to.
Je tedy lepší vědět nebo nikoli?
Dovolit si vědět může jen silný člověk, osoba, která se dokáže s tou tíhou pravdy poprat. Nebo alespoň vytrvat a neuhnít pod tím těžkým balvanem.
A já tedy raději budu v tom životě trochu bojovat, než si žít ve sladké nevědomosti.

Viděli jste film Blue velvet od Davida Lynche? Pokud ano, víte na co narážím. Pokud ne - zde je přesně vidět, jak dokáže jedna maličkost zatočit se všedním způsobem žití. Nějaký kousek záhady, škvírka, skrze kterou najednou člověk vidí pravdu a to, co se skutečně kolem něho děje. Je zde také krásně vykresleno, že to člověka nenechá spát. Najednou dělá věci, které by ho jindy ani nenapadly. Touží vidět a vědět víc. Nedokáže přestat a nedokáže se vrátit.

Znamená být tedy osamělým vědět? Znamená to, že si člověk osamělý uvědomuje to dění kolem sebe?

(Tohle vše je nejspíš důvodem, proč ráda utíkám do přírody. Sice je často nemilosrdná, ale nemá žádné předsudky a očekávání. Člověk s ní může lehce souznít a často ho vyslechne více, než kdejaký náš přítel.)

Žádné komentáře:

Okomentovat