16

Je toho na mě v poslední době nějak moc.
Snažím se tolik na vše nepospíchat, vnímat okolní svět a měnící se stromy do podzimních barev.
Doma peču různé dýňové koláče a pokouším se navodit tu správnou atmosféru.
Ať však dělám cokoliv, stále nedokážu vypnout svůj vnitřní monolog. Stále myslím na své problémy a na to vše, co musím zvládnout či udělat.
Takhle se cítím tak už 4 měsíce v kuse a stále hledám nějaký lék - dle všeho marně.
Možná bych si měla jen více uvědomit, že nikdy se člověku nepovede mít vše hotové a dokonalé. Vše odkřížkované v seznamu.
Pokusit se si užívat ty dobré chvilky a netrápit se něčím, co je momentálně vcelku neřešitelné nebo neuskutečnitelné.
Ale jak na to?
Jak to mít v životě hezky vyrovnané, jak zvládat ty tíživé momenty, a jak si ty správné chvíle užívat na maximum?

Málo spím. Jsem stále unavená a bez energie. Nebaví mě četba ani filmografie. Stále nejsem schopna děj nebo hlavní myšlenku vstřebat a užít si ji. Jsem hlavou někde jinde. Někde mezi hromádkou problémů, povinností, smutku a beznaděje. A to utápění se v tom jdoucí ruku v ruce s neschopností řešitelnosti je hrozně vyčerpávající.
Nejsem schopna dělat věci, které mě baví, ale ani ty, které nikoli - avšak udělat je musím. A jakmile sesbírám, spíše vykouzlím, zbytky energie a motivace, vše udělám a chci začít relaxovat, přijde mi další zásilka.

Nejspíš si na řešení musím přijít sama. Vypočítat si pár rovnic o dvou neznámých a pak pravděpodobnost, zda tohle vydržím další rok.

Žádné komentáře:

Okomentovat