Stejně se najdě někdo, kdo prostě nesnáší broskve

V celé verzi: “Můžete být ta nejzralejší, nejšťavnatější broskev na světě, ale stejně se najde někdo, kdo prostě nesnáší broskve.” – Dita von Teese

Proč se zavděčovat všem. Neboli - proč se snažit zavděčovat se všem. Všichni podvědomě víme, že to není možné. Není v našich silách vyhovět veškerým podmínkám, očekáváním, znegovat předsudky, které tu stejně budou i nadále.
Každý koukáme na svět jinak a chceme od něho trochu něco odlišného. Každý má rád něco jiného a každému se taky něco jiného líbí. Někdo má rád černý humor, někdo ho nesnese. A nebo někdo ten černý humor miluje, ale má striktně nastavené hranice (někdo čti ).
Někdo miluje déšť, někdo se při první kapce běží schovat.
Někdo má rád zimu, někdo začátkem listopadu letí k moři za sluníčkem.
Někdo žije rád takhle a někdo zase takhle.

A o to víc mě baví diskuze s lidmi.
Vnímat je, na chvíli koukat na ten svět skrze jejich oči. Vidět radosti jako oni. Stejně tak problémy.
Zjistit co je baví, co je drží naživu.
Na chvíli utéct od svého života a svého úhlu pohledu. (Ale pod pojmem utéct si nepředstavovat běh na 80 let).
Zjistit, že ten svět je takový, jaký si ho uděláme my.

I když mi není třicet nebo dvacet, vím, že nemá cenu sdílet svůj život s někým, kdo ten život bere tak trochu jinak. Koho nedělá šťastným alespoň trochu něco podobného jako nás.
Protože jakmile člověk tráví svůj čas s někým, kdo žije na jiné přímce (nebo v kruhu - to už je jen na nás) v tu chvíli nežijeme ten život my. Nežijeme život svůj, ale někoho jiného.

Na druhou stranu mě hrozně obohacují terapie. Hodinu souzním s pár lidmi a debatujeme nad stejným tématem. Každý má v té místnosti svůj ojedinělý názor. Ať je podobný druhý třetímu nebo osmý dvanáctému, je autentický, krásný, čistý.
A tak mě mrzí, že hodně lidí svoji podstatu potlačuje a není sám sebou.
Nenechá sebe samého v klidu a svobodě. Snaží se natolik zalíbit, až sklouzne do seznamu pravidel někoho jiného a je sakra těžké se odtamtud opět vrátit a zjistit, jaká jsou ta pravidla vlastně naše.

__________

No a co, že o mně někdo někde říká, že jsem bláznivá.
No a co, že se nějaké slečně nelíbí můj styl oblékání.
No a co, že někdo se stravuje jinak než já.
No a co, že ty máš jiné priority než já.
No a co, že miluju to, co ty nesnášíš.
No a co, že nechci to, co chceš ty.
No a co.
__________


Ať si je každý jiný. Ať má každý jinak uspořádané priority. Ať mi je ale necpe, stejně jako já jemu.
Nemyslím tím, že se člověk nemá dělit o své poznatky, radosti, zkušenosti s ostatními. To jistě ano, to je tady na tom světě ještě krásné - lidská nesobeckost.
Ale ať jsou tu nějak nastavené hranice. Je totiž hrozně velký rozdíl (a zároveň hodně tenká zeď) mezi sdílením informací nenuceným způsobem za účelem pomoct nebo obohatit ostatní a vnucováním informací a svého názoru ostatním.
Když člověka zajímá něčí názor, přeci se zeptá, ne?

Tohle celé je taky důvodem, proč kolem sebe nemám nějaké lidi.
Prostě to nešlo. Každý jsme chtěl od toho času, co jsme tady, krapet něco jiného. A proč to natahovat, za každou cenu držet "naživu". A tak si žijeme prostě každý jinak, na své přímce.
Momentálně mám ve svém životě osoby, kterých názor mě skutečně a nenuceně zajímá. Unikáme od reality podobným způsobem a pod většinou objektivních pojmů si představujeme něco hodně podobného.
Navzájem se učíme životu. Padáme na hubu. Opět vstáváme. Někdy stačí lahev vína, někdy pár let.
Ale stejně tu nakonec stojíme, spolu, protože si to můžeme dovolit.
A víte proč? Protože na ten svět koukáme prostě hodně podobně a jsme společně sami sebou.

Žádné komentáře:

Okomentovat