Nejistoty

/my insecurities/

Přeložme to jako "mé nejistoty" nebo "nedostatky". Myslím, že každý víme o co se jedná.
O části sebe samých, ohledně kterých si nejsme jisti, nedokázali jsme je přijmout, a tak trochu nám kazí život. Myslíme si, jak je to vše tak moc viditelné, až se to stává pro nás tak enormním, že přehlížíme vlastní podstatu. Tu všechnu krásu, kterou v sobě či na sobě máme, ale my ji jednoduše nevidíme.
Já sama nejsem sluníčkový člověk. Mám hodně komplexů a v mých očích nedostatků. Avšak moc o tom nemluvím a snažím se přijmout samu sebe přesně takovou, jaká jsem.

Vždy jsem patřila mezi tu skupinu lidí, která si ze sebe dělala srandu, a pak někde v koutě brečela. Nedokázala jsem se ostatním postavit, a tak jsem raději pobavila ostatní na vlastní konto.
Ani doteď to občas nezvládám - říkat ne, obhajovat se.

Si to představte. Malá holka, která krajně bojuje s anorexií, má velké dioptrie a díky mravnému otci ne příliš pěkné brýle, je pihatá a bílá jako stěna. Do toho všeho v ničem nikterak nevyniká.
Kamarádů moc nemá, a když ano, je spíše jako pomocníček, poslíček, kravka na zavolání.
Přitom jen nechce být sama

Jsem ale za tuto "lekci" paradoxně velmi vděčná. Začala jsem v tomto období dost číst, malovat. Hodně času jsem strávila sama se sebou (i když zpočátku nepříliš dobrovolně) a mám pocit, že jsem i dříve dospěla.
Nikdy jsem moc neřešila věci jako "bff", kdo má více panenek nebo která z party se nejvíce líbí tomu fešákovi z páté třídy.
Ano, možná je to z pohledu někoho z vás škoda (nebo snad nudné dětství), ale nezapomínejte, že tyhle výše zmíněné věci dětství rozhodně nedělají hezkým.
Zažila jsem toho hodně krásného. I s těmi pár kamarády, které jsem měla. I ty panenky jsem řešila, ale mísilo se mi to s Ferrari a s autodráhou. A s tím jsem už moc nezapadla.
Dokonce i ti chlapci mě nenechávali chladnou. Jen jsem tak nějak věděla, že to není pro mě. Že mám ještě čas. Že jsem na ty vztahy (nevztahy) prostě jen ještě malá a nevyspělá.
A že sex není pouhým fyzickým aktem.

Nevím, třeba to vše, co se odehrálo v dětství vykrystalizovalo a já mám teď problém sebe sama přijmout. Mít se ráda a myslet na sebe.
Nikdy mi nikdo do očí neřekl, že mě má rád. Kromě rodiny samozřejmě. A tak jsem si prostě nalhala, že jsem špatný člověk a že je chyba ve mně. Že nejsem pro nikoho dost dobrá, a že je vlastně každý lepší než já. Neuměla jsem na sobě vidět plusy, byla jsem ohledně sebe tak skeptická a znechucená, že jsem to už chtěla vzdát a vzít si život.

Něco ve mně ale křičelo a chtělo bojovat. Ukázat sobě a ostatním, že jsem silnější než vypadám. Že jsem dobrá. A tak začalo moje období, které se moc lidem nelíbilo.
Najednou jsem se tak nějak naučila říkat svůj názor a to obtížné slůvko ne. Hodně lidí jsem ztratila, dost jsem ze života zase odstranila já. Ty náhražky přátel, které jsem si nechala do života vstoupit jen s původním přáním nebýt sama, jsem nechala jít vlastní, téměř diametrálně odlišnou, cestou.

Dospěla jsem k závěru, že jsem byla jen zaslepená. Nekoukala jsem kolem sebe a přehlížela lidi, kterým na mně záleželo.
Byla jsem malá vyděšená holka, která se stala tak uzavřenou a izolovanou, i přes to, že vypadala extrovertní. Za pochodu uvnitř hnila a nevěděla si rady, že nakonec ten svět od sebe začala odhánět.

Doteď mi hodně lidí říká, že vypadám namyšleně a až moc sebevědomě. Přitom mi přijde, že tohle jsem konečně já, která se má svým způsobem ráda.
Ale vysvětlovat mě to všem nebaví. Avšak to je na další, dlouhé vyprávění.

---

Mrzí mě, že kdykoli vidím nějaké video či článek na toto téma, každý se zabývá jen svým zevnějškem. Jak má velký nos nebo čelo. Jak nemá symetrický obličej.
Já sama svůj nos v lásce nemám, ale je to můj nos. A co se týče nějaké symetrie, tu můj obličej obešel velkou oklikou.
Nemám rovná záda ani nejhustší vlasy. Mám problémy s očima a občas vidím dvakrát. Nemám bílé zuby jako v reklamě na Colgate (i když tuhle pastu teda používám - ale to už bude asi práce kávy).
Nikdy jsem ani neměla hezkou postavu v skinny džínách. Velké boky si člověk prostě neodřízne.
Ano, také jsem trpěla na akné. A ano, je toho mnohem víc, ale už mě to nebaví psát.

Tohle jsem já. Díky malým prsům chodím do školy bez podprsenky a je mi to jedno. Nelíčím se, protože je mi to jedno. Ať lidi vidí moje kruhy pod očima nebo obočí, které tam vlastně ani vůbec není.
Ano, mám ráda módu, snažím se se o ní zajímat. Zkoumat odkud ta krásná košile je a kdo ji šil.
Ale prostě občas si vezmu tátovo velké tričko, v kterém jsem spala a jdu ven s třema culíkama. Občas to prostě nestíhám, nebo nechci stíhat a snažit se vypadat za každou cenu "dobře".

Snažím se spíše bojovat s jinými nedostatky. S těmi, které nejsou vidět. Kterých si všimne jen mně blízká osoba.
Nechci být třeba tolik výbušná a agresivní. Za to se třeba stydím mnohem více než za svůj nos.
Ale vím o tom, přijala jsem to, a cvičím jógu, medituju, poslouchám svůj dech, zpívám si The Beatles nebo počítám do deseti. Nebo namaluju obraz, kam namrskám všechny agresivní barvy.

Podruhé, tohle jsem já.
Buď se vám líbím nebo ne.

Žádné komentáře:

Okomentovat