Červen 2017

Nejspíše u těchto článků zůstanu. Nevěřila jsem, že by mě to mohlo někdy skutečně bavit, nebo že by mě těšilo takhle vykřikovat shrnutí svých dnů kamsi do virtuálna.
Ale zjistila jsem, že to píšu spíše pro sebe. Ráda si pak pročítám starší své výtvory, srovnávám deriváty svého já, a tak trochu cestuju do minulosti. Skrze ta písmena je to často jednodušší. Paměť si postupem času dělá ve svých komůrkách pořádek a v ten moment pro něj nepotřebné potlačuje, odstraňuje, formuluje.

Uschované vstupenky, jízdenky či fotografie se stávají téměř trivialitami a my si vybavujeme jen střípky. Vzpomínky se stávají čím dál tím více kalnějšími, na fotografie usedá prach. Dny nám splynou v měsíc, ten v rok a nakonec ani nevíme, kolik nám během toho koncertu bylo vlastně let.

---

Během tohoto měsíce jsem byla taková bez duše. Hledala jsem se (ostatně jako stále), ale během těchto dnů jsem ztratila i ty malinké kousky sebe sama, které jsem za svou existenci posbírala a hlídala jsem je jako oko v hlavě. Vše se to kolem mě rozsypalo jako domeček z karet.
Snažila jsem se zpočátku vyhnout práci. Chtěla jsem mít klid, číst si, moc nechodit ven do hospod a kaváren. Toužila jsem se distancovat od celého světa.
Ale jakmile jsem byla doma, zjistila jsem, že vlastně stále pracuju. Ať už to bylo na sobě, domácnosti, škole, rodinných vztazích. Jediné chvíle, kdy jsem skutečně nevykonávala žádnou práci, byl spánek. A toho nebylo mnoho. Dospěla jsem k názoru, že relaxovat stále neumím a "lekce sebe-klidu" jsem odložila na neurčito.
Tímto vám doporučuju knihu Univerzum věcí. Liessmann se zabývá materialistickým světem, honbou za penězi, zároveň nastinuje i minimalismus, fast fashion a její druhou, mi tolik blízkou, polaritu slow fashion. Líbí se mi, jak se často zmiňuje o čase a jeho relativitě, o práci, a jak moderní člověk neumí a ani nemá předpoklady k relaxu a odpočinku.

-

V Polis jsem byla od svítání do setmění, a to je teď v létě docela bizár.
Do školy jsem téměř celý červen nepřišla, protože jsem veškeré známky měla už fixní a řekla jsem si, že když už mám těch 250 zameškaných hodin, nějaké další budou více méně jako kapky v moři. Dopadlo to tak, že jsem tam přišla jen v den vysvědčení, vrátila jsem hromadu knih do knihovny, odnesla si další hromadu učebnic ze skříňky domů, a po celý čas jsem měla s sebou papírový kelímek na kávu plný vína a co nejvíce zabořená sluchátka v uších. S Pond!

Ale to jsem přeskočila celý měsíc.
Tak tedy první týden jsem strávila za kávovarem. Bylo vedro, já měla na sobě černé džíny a byla jsem dost nepříjemná.
Nepomáhaly mi ani sociální, ani osamělé chvíle. Cítíla jsem se stále na hovno.
Začala jsem opět hodně pít. Pivo. Pivo a víno. Pivo, víno, redbully a několik šálků espressa.
Asi to nebylo pro mé tělo úplně příjemné, ale pomáhalo to mé duševní stránce (být mimo).

V práci mě to mimo jiné začalo tolik bavit. Často si tam povídám s nějakými cizinci, vyprávím jim o naší budově, cryptoměně, o tom, jak se mám a jak se dělá flat white. Chodívá k nám i jeden místní australan, krásný na duši i v obličeji. Dává si u nás vždy pouze doppio s mlékem, které často proloží  jasmínovým čajem s medem. Tak nějak to došlo až tak daleko, že kávu si u nás už dělá sám a vždy mi udělá jednu také.

V Polis je tolik příjmených lidí. Jakoby všichni hodní lidé chodili jen k nám. Mezi sebou si ve většině případech pouze tykáme, posedáváme na terase, pijeme Etiopii, kterou nám teď nově dovezli kluci z Brna /Rebelbean/, kteří rozhodně nejdou s davem. Vyprávíme si o svých plánech na léto a tetujeme se mezi různými tropickými rostlinami s výhledem přes La Fabriku na Prahu.
Minulý týden k nám přišel postarší pán. Úsměv na tváři měl jako vytetovaný. Neměl nohy ani ruce, a tak jsem se mu věnovala více než jiným zákazníkům a se vším jsem mu pomáhala. Hrozně moc chtěl na přednášku do posledního patra, kterou jsme v ten den připravovali. Jednalo se o "sraz přátel" a jeho tužbou bylo popovídat si s Romanem Týcem.
Haha, došla jsem pro Romana a ten ho s místním Doktorem Kávomilem vynesl nahoru. Později jsem se od něho dozvěděla, že má doma zdravé děti a milující manželku.
Zrovna tento pán byl tou příčinou mé pozdější dobré nálady. Usmívala jsem se a během toho krásna mi šel nádherně i Latté art.

-

Pamatuju si sobotní dopoledne. Odnášela jsem zbytky limonád po cateringu do kuchyně, po čele mi tekla Mississippi a potřebovala jsem si nutně zapálit. V tu chvíli ke mně přišel tolik příjemný hoch, dali jsme se do řeči a pouhý jeho úsměv mi dokázal zlepšit náladu. Vidíte, jak mi pokaždé zlepší den hodná usměvující se duše?
Celou moji směnu na mě čekal, četl si a vyptával se všech okolo na informace o litecoinech. Po mé práci jsme zašli na večeři a mně došlo, jak moc mi tohle vše chybělo. Být chtěná a doceňovaná. Obdivovaná a chválená. Nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlela, vždy jsem byla spíše mizantrop a něco jako rande v mém slovníku nemělo své místo. Ale asi už nastal čas říkání ano.

-

Týden na to jsem opět hodně pracovala a vydělané peníze si chci dávat stranou na červencové akce. Zrovna dnes jsem narazila na festival Melt, kde vystoupí Die Antwoord, Claptone, Glass Animals, Bonobo, Zebra Katz, Phoenix a hromada dalších elektro umělců, technařů a milovníků života.
Rozhodla jsem se vydat se do německého města stopem. Ať už sama nebo s někým. S penězi nebo bez. Hezká nebo s mastnou pletí. Je mi to tak nějak jedno, jen vím, že to nutně potřebuju udělat - vymanit se z každodennosti a nějakou tu noc přespat buď v super levném hostelu, nebo někde pod širákem.

-

V ten samý týden jsem plánovala jít to Riapsu. Doporučila mi to má doktorka a opravdu jsem si věřila že to zvládnu.
Nezvládla. Seděla jsem hodinu před budovou, vykouřila téměř celou krabičku cigaret a následně odjela se slzami v očích pryč. Jela jsem za drahým, cestou jsem si sedla ve vinárně, nabila telefon a vypila sklenku vína.
Ten den jsem po roce byla na Stalinovi. Hráli tam chvilkama techno a já si vzpomněla na podobnou situaci, která se odehrála rok zpět.
Minulý rok jsem na Letné dostala jeden ze svých prvních panických atak. Od té doby to se mnou procestovalo svět a vžilo se mi to pod kůži jako inkoust.
Ale tentokrát mi bylo dobře. Více než dobře. Bylo mi naprosto úžasně a nechtěla jsem, aby ty chvíle skončily.

Pozdější dny byly klidné, drahý mi odjel na festival, drahá na koncert, další mí přátelé byli pryč. A tak jsem se zabořila do peřin a začala číst Děsivý spřežení od Topola.

Sebe sama jsem během čtení připravovala na nastávající týden přeplněný školou, zkoušením, závěrečným vystoupením s B-O.
Škola dopadla dobře, čeká mě pouze srpnová doklasifikace z Analytické geometrie.
S B-Original jsem se rozhodla seknout. Tancování se chci sice věnovat i nadále, ale ráda bych se zaměřila spíše na house a lock.

-

Opět jsem hodně času pobývala ve své oblíbené Ústřední knihovně a pročítala si tam uměleckou sekci. Všechny jejich knihy o Fridě Kahlo mám přečtené, a tak jsem se doma rozhodla podívat i na film, o kterém všichni mluví.
A vůbec se mi nelíbil. Samozřejmě mluvím o tom nejznámnějším z roku 2002, kde hrají herci jako Antonio Banderas nebo Edward Norton. Fridu ztvárnila Salma Hayek, která mi šla šíleně proti srsti.
Vůbec z ní nevycházel ten správný sex-appeal a celou roli Fridy zahalila do mainstreamového, zašedlého přehozu.
Kompletní život umělkyně je zde vyzvihován jako kýč. Jako něco, co lze popsat takto: nehoda - deprese - ihned nejlepší umělkyní - kuřačka a stoprocentní feministka. Přitom chybí u všeho hlubší popis a nějaké důvody, argumenty, souvislosti.


Pátek 16. mě čekala již zmiňovaná soutěž Dáme tanec v Radlické. Naposledy jsem na sebe oblékla otřesný kostým a tlačící boty. Další rok tancovaní je za mnou.
Ten den jsem zakončila u kamarádky na balkoně, byla už tma, poslouchaly jsme Bonobo a polemizovaly o životě. Ještě ten den jsem celou noc nespala a dočetla knihu o Buddhismu Cesta zenu od Alana Wattse, kterého můžete znát jako filozofa, který mluví v písni od Nuages.

Den druhý k nám přijeli na návštěvu prarodiče. Upekla jsem dorty - cheesecake s jahodama a čokoládový veganský s ořechy pro babičku.
Ten den si pamatuju svítilo hrozně hezky sluníčko. Sbírala jsem ze zahrady poslední lusky a uzrálá rajčata. Chodila jsem po trávě bosky a poslouchala zpěv přírody. Byla jsem venku až to setmění a zahalila mě trpká myšlenka ohledně budoucnosti.  
Snažím se netrápit tím, že nevím co chci, že nevím čím chci být. Čeho bych ráda dosáhla. Opravdu ráda bych žila přítomným okamžikem, ale nějak nevím co mám dělat. Přijdu si jako tonoucí duše mezi dvěma břehy a stále se pro jeden neumím rozhodnout.
Nejspše to chce pouze čas. Ale trápí mě, jak se toto stává odpovědí téměř na vše. Jak se však smířit s aktuální situací? Jak to brát lehce nebo to dokonce přehlížet? A čekat? Není to tak trochu až moc těžké?
-

Co se týče nějakých větších akcí a klubů, tak jsem navšítivila Micronu a byla jsem mile překvapená. Byla jsem tam s drahým a opravdu jsem měla strach a předsudky. Ten den odpoledne jsem strávila s přáteli v Café Neustadt a mně došlo, jak moc to místo mám ráda. Chodím tam již nějaký ten rok a líbí se mi, jak si se vším vyhrávají. Zkouší nové kávy, nové způsoby, mají dobrý hudební vkus a nesetkala jsem se tam s nepříjemnou obsluhou.

Následně jsme koupili víno a šli si sednout do Havlíčkových sadů. Na Mikro jsem přišla už trochu opilá, takže to si myslím, že byl jediný důvod, proč jsem byla schopna vlézt do underground tmavých prostorů. Na druhé straně klubu bylo však otevřené prostranství, kde se mohlo kouřit, lidé tam seděli na zemi a člověk z toho všeho cítil trochu hippie vibe.
Na této akci jsem potkala také chlapce, kterého vlastně už znám. Sice jen z dohledu, ale znám. Pracuje v kavárně kousek od naší školy, kam jsme do května chodívali o volných hodinách na kávu. Coffee lovers ve všech směrech.


The 1975
Nakonec jsem sehnala lístek dost pod cenou a svoji nejoblíbenější kapelu po téměř roce opět viděla.
Ten den jsem byla v práci a na poslední chvíli projížděla událost na Facebooku. Tak nějak mnou projela myšlenka proč na ně vlastně nejít? Měla jsem u sebe pouze 600,-, takže jsem měla trochu těžší podmínky. Nakonec jsem během přestávky sjela ke Karlínu a koupila si tam od někoho vstupenku. Za 500,-!
S drahou jsme na koncert přijely později, venku už nikdo nestál a vevnitř to bylo narvané. Cestou jsme se stihly ovínět, takže jsme to vše braly docela s úsměvem. Nakonec jsme se během téměř 80 minut probojovaly do třetí řady a můj výhled na Mattyho byl více než dobrý.
Brečela jsem, tolik pro mě ta kapela znamená. Nemám ani video, ani fotografii, ale mám ty nejkrásnější vzpomínky.
Set-up playlist byl utvořen na míru mým tužbám.
Zahráli Falling for you, Medicine, Me, Girls, Menswear, HCB, Haunt // Bed, Undo, A change of heart, You. 
Dodali mi energii na mnoho času dopředu a já se těším, až je znovu někdy někde uvidím.

-

Další den jsem jela za novou doktorkou. Dostala jsem léky na stabilizaci nálad a musím uznat, že opravdu pomáhají a je mi po nich dobře. 
Došly jsme k závěru, že se můj stav lepší, deprese jsou na ústupu a panická porucha jakbysmet. Mám radost. Po tak dlouhé trnité cestě by mohlo opět být dobře.

- Ten samý den jsem si uvědomila, jak moc důležité je se nesrovnávat s ostatními. Ale pouze se staršími já. Každý si žijeme svůj život, svůj vlastní film.

- Jsem rozhodnutá i nadále dělat to, co mě baví. Způsobem, jaký mě těší, jaký mi vyhovuje.

- Došlo mi, že některé vztahy jsou tak nějak dopředu dané. Nestačí čas. Je jen potřeba to přijmout a jít dál. Ať společně nebo sama.

- Chodím opět do Yoga centra/Holešovice. Chci se vrátit k věcem, které mě baví nebo alespoň kdysi bavily. Najít pro ně místo uvnitř sebe sama.

Check out:
An introduction to simple living
Falling for you /3:10/ - kapela dodávající energii a lásku
Boost your productivity - thoughtcatalog  
Skvělý internetový magazín LOST
Tady a teď  
Eco friendly obuv, která má svůj příběh + za každý koupený pár je zasazený jeden strom!

Žádné komentáře:

Okomentovat