Anhedonie

Slovo pochází z řečtiny a znamená sníženou schopnost prožívat příjemné emoce. Anhedonického člověka je velice těžké něčím potěšit, zdá se, jakoby zcela postrádal chuť do života. V důsledku toho často ztrácí zájem o okolní svět a uzavírá se do sebe.
Ano, je klasifikována jako porucha emocí, konkrétně nálad. Řadí se mezi takzvané depresivní nálady vedle apatie, bezradnosti, deprese a morózní nálady.

Je to pár písmen, která mě teď provází na každém kroku. Dlouho jsem sobě nerozuměla a nechápala jsem, co se to se mnou vlastně děje. Do ledna jsem měla diagnostikovanou středně těžkou depresi a vše, co se kolem mě dělo se filtrovalo přes ono depresivní síto.
Avšak v poslední době depresivní tolik nejsem. Antidepresivy jsem si to snížila na fázi středních depresí a veškeré pocity méněcennosti a neschopnosti čehokoli vymizely. Moji hlavu opustily i různé myšlenky ohledně smrti a já se začala opět formulovat.

V poslední době ale nastal zlom, kdy se cítím býti šťastná i smutná zároveň. Nedokážu se pro něco nadchnout a vyjádřit radost i když mě to těší. Jakoby moje vnitřní a vnější si nějakým způsobem nerozuměly.
Snažím se to pochopit, ale nějak to nejde.

Nedávno jsem se setkala s člověkem, který mi do očí řekl, že jsem moc izolovaná. Že je to škoda a že mu chybí ty časy plné vysedávání nad pivem.
A já mu na to řekla, že mně vůbec ne. Opravdu, nechybí mi to.
Nechybí mi toulky ranní Prahou, slévání rumu do dvoulitrové coly, spekulování ohledně toho, jak to udělat, abychom do toho klubu nemuseli platit vstup.
Moje reakce ho jistojistě krapet překvapila. Večer jsem pak nad tím přemýšlela a napsala jsem dopis. (Který nikdy neopustí můj pokoj.)


Vím, že dokážu být složitá, a za to se omlouvám. Snažím se. Nebo alespoň se snažím snažit se. Ono je těžké bojovat sám se sebou, se svou vlastní biologií, která mi říká, že tohle za to nestojí a nemám to dělat a zkoušet. Mysli pozitivině! Je to jen v hlavě! Tak tohle vůbec nepomáhá.
Já vím, že je to v hlavě, ale není to tak jednoduché - vypnout, přepnout a najednou se cítit lépe. Já vím, že mám nejméně stovku důvodů, proč se cítit dobře a někdy se cítím vážně špatně za to, že jsem stále na dně. Ale poslat depresi do prdele není lehké. Kdyby jo, udělala bych to už dávno.
Věř mi, jsem vyčerpaná z toho, že se cítím na hovno den co den. Upřímně, pokouším se zlepšit a vymanit se z toho uvěznení pod tím černým oblakem, který mě všude pronásleduje.
Ale odpouštím si, že občas nemám pod kontrolou důležité věci, že se cítím více zloměná a zničená, než bych si ráda přiznala.
Tohle je zrovna ta nemoc, která je svým způsobem velmi individuální, a tak mi občas dělá problém o tom mluvit. Mám často pocit, že mi nerozumí ani doktorka, ani kamarád, který deprese zná.
I přes to, že to, čím si procházím není nejhorší, mně to velmi ubližuje a pravděpodobně asi není úplně nejlepší být stále sama, souhlasím.
Prosím, odpusť mi, že jsem tolik asociální a odstrčuju tě od sebe. Potřebuju tě mít u sebe a vážím si tě.
Vím, že hodně lidí to se mnou již vzdalo, ale já nechci, abys ty byl další. Nejdůležitější věc, kterou můžeš pro mě udělat je to, že mi dáš vědět, že tu jsi, protože já někdy zapomenu, že je to v pořádku, že mě máš rád.

Snažím se vrátit k věcem, které mě dělaly šťastnou, snažím se zvednout zadek a být více fyzicky aktivní - ale je tak těžké najít uvnitř mé hlavy motivaci.

Tohle je těžký boj na dlouhou trať a nevím, jak dlouho to ještě bude pokračovat. Jedna moje část je rezervovaná a postrádá kousky motivace a druhá umírá touhou vydat se do světa.

Nelituju se. Nevyužívám slovo "deprese" jako nějaký červený prapor pro pozornost. Nevybrala jsem si ji a nedovolila bych si ji zneužívat.
Je jako můj kamarád. Je tu stále se mnou, v podobě již zmiňovaného černého oblaku, kterého nejde odstranit. A tak ho prostě beru spíš jako kámoše než nepřítele. Který se ozve, kdy se mu zachce, kdy si myslí, že je to správné, a že potřebuju znát jeho názor. A on se přitom mýlí.
Beru antidepresiva proto, abych si vyrovnala chemickou nerovnováhu v mozku. Ne pro zábavu. A ne, nedealuju.
Není to pouze fráze, není to věta, která patří do bia instragramu. Je to část mého života, ale ne napořád.
To, že trpím depresemi, neznamená, že si můžu zahrát v dramatu bez jakékoli přípravy. Neznamená to ani to, že jsem depresivní, nebezpečná, závislá na drogách a že myslím na sebevraždu.

Nesnažím se tě ranit. Jsi pro mě důležitý, jsem vděčná za to, že jsi. A stačí mi vědět, že mám někoho, s kým si můžu promluvit. I tohle vše tvoří jiným. Píšu to proto, že je těžké vysvětlit to, co se ve skutečnosti děje uvnitř. Moje nálada se mění od okamžiku k okamžiku. Zvenčí se mi zdá, že je normální, ale zevnitř si připadám jako malá loďka na tmavém a trpkém oceánu. 
A tvá reakce "to je v pořádku" pro mě znamená tolik.

Přála bych si, abych dokázala odpovědět na tolik dotazů. Abych to dokázala lépe popsat. Často se cítím naprosto prázdná, jako kdyby každá má molekula byla nasávána do černé díry, vyčerpaná i těmi nejjednoduššími úkoly. 
Moje tělo je těžké a moje mysl je pomalá. 

Frustruje mě to, je to jako mluvit cizím jazykem.

Žádné komentáře:

Okomentovat