Snové náměstí

Cítím v sobě mocnou tužbu po nestereotypu. Potřebuju utéct na výlet, dát do pozadí své strasti, smutky a na chvíli být oddaná svobodě a klidu. Sedět na náměstí v cizím městě, poslouchat brnkání na kytaru, násávat vůni květin a dotýkat se konečky prstů nebes. Nechat kolem svět plynout a snažit se rozluštit ty zapletené životní příběhy ukryté v kočičích hlavách, po kterých dennodenně chodí tisíce lidí.

Stýská se mi po dobrodružství, kdy jsme s těžkými hlavami na tom náměstí opravdu seděli. Kdy jsme byli přikováni na lavičce vedle sebe v objetí, nic neříkali a byli na stejné vlně plné společných vzpomínek. Cítíli jsme na obličeji horký dotek jarního slunce a jak nám díky němu vystupují zbytky alkoholu požitého z předešlé noci na povrch.
Vzpomínky na ráno ale vlastně večer, na dnes ale včera.

Noc nasátá levným vínem, omylnými doteky a nevinnými úsměvy. Touha, nezodpovědnost, nerozhodnost.
Ztracený pojem o čase, domněnky ohledně své vysoké inteligenci, nerytmické pohyby do zvuků louskání prstů. Polibky na tvář, později na ústa, vískání ve vlasech a splétání svých čar života.
Silná touha daného člověka chytit mezi své křehké ruce a už nikdy nepustit, dovolit mu cítít svůj vlastní šílený tlukot srdce.
Lezení na stromy, střechy, pahorky. Hladovění a následné přecpání se praženými mandlemi.
Láska, která je tak silná, že nechceš nic pokazit.

Ráno - mlžné vzpomínky, nepříjemné pocity, a tak raději vše nechávám vědomí skryté. Nic se nestalo, jsme nadále přáteli.

Žádné komentáře:

Okomentovat