Resumé

Nejspíš mi to teď nikdo neuveříte, ale dámy a pánové, uvažovala jsem nad tím, že o tomhle spíše natočím video a někam to dám. Ne proto, že bych se chtěla nějakým způsobem zviditelnit nebo poukázat na své problémy. Spíše proto, že bych byla ráda, kdyby o psychologii, anomáliích psychiky, poruchách a tak dále vědělo více lidí. Změnila by se tím snad i společnost a její hodnoty.
Člověk, který si nezažil depresi, záchvat úzkosti nebo například psychózu, kouká na toto „kontinuum jaksi skepticky a jako na nějaký výmysl sci-fi spisovatele.

Je to už nějaký ten rok, co patřím do té skupiny jedinců, co si zažili nějaký ten psychický problém. Zní to dost eufemisticky a tak bych to i ráda ponechala.
Zpočátku se jednalo o deprese a nespavost, do toho se mi s postupem času přidaly úzkosti a panické ataky. Z nespavosti se stala hypersomnie a já do toho všeho začala pociťovat stavy depersonalizace a derealizace.
V té době jsem se začala zajímat o psychotroniku, což je jedna z oblastí esoteriky, a hodně mě to táhlo k mimotělním zážitkům, telepatii, astrálnímu cestování a reinkarnaci.
Zajímáním se o toto spektrum procesů jsem se tak trochu uklidňovala. Myslím tím tak, že jsem si uvědomila, jak moc malý tvor jsem, jak moc velký je vesmír a jak vlastně enormní štěstí mám, že tu můžu být a žít tenhle krásný život.
On se člověk musí nejspíš dostat na samé dno, aby si uvědomil tu celou krásu toho, co má kolem sebe.

Od té doby se věnuju mineralogii a alchymii - je to takovým mým balzámem na duši. Stále u sebe nosím krystal ametystu, a když je mi úzko, vezmu si ho do ruky a vymačkám z něho veškerou jeho energii.

Esoterika mimo jiné zahrnuje i další oblast - léčitelsví. Ta obsahuje hatcha jógu nebo například meditaci. Další oblasti jako jasnovidectví nebo hypnózu raději vytěsním.

Jelikož odmala vyrůstám v rodině, která věří v přírodu a evoluci, našla jsem si  cestu vlastní, a tak nějak začala inklinovat k buddhismu. Líbí se mi celý jeho koncept 6 lók a přitahuje mě jejich víra v reinkarnaci.

Ale zpět.

O depresích si myslím ví lidi dost. Je mi jedno, zda doopravdy, nebo to vnímají jakož to synonymum k depce. To už je věc jejich.
Deprese se mi nejlépe ovládají. Dokážu tak trochu přepnout do režimu, kdy vím, že mě stavy bezenergičnosti, méněcennosti, bezvýznamnosti obejdou. Přepínám se již zmiňovanou jógou a meditací, dobrou stravou. Běhám, tancuju, jsem hodná na své tělo a mysl, netrápím se malichernostmi, čtu si o tom, ventiluju malbou a psaním, studuju antické filozofy, jsem častěji s rodinou, redukovala jsem přátelé, méně času trávím na internetu a zrušila jsem si valnou hromadu sociálních sítí.

Co se týče úzkostné poruchy, tady je to trochu komplikovanější. Stále bojuju s agorafóbií a klaustrofóbií a je pro mě těžké nakupování ve velkých obchodních centrem, vyhýbám se festivalům a koncertům, a nepamatuju si, kdy naposledy jsem byla na nějaké párty. Hubnu tím, že nejezdím výtahem a děsí mě malá auta, haha. Nosím u sebe Neurol a vodu, abych byla klidnější a někdy to zajde až tak daleko, že nevylezu z baráku, dokud nemám jasný plán a mapu cesty.
Je pravda, že je to momentálně mnohem lepší, už vím, že je to pouhá ataka, která za pár minut přejde a já nakonec přeci jen neumřu. Ale ono to uklidňování se není tak jednoduché. Můžu se snažit dýchat sebe klidněji, přesvědčovat se o malé pravděpodobnosti infarktu, selhání plic, přejetí autem nebo pádu letadla. Stejně se přistihnu, jak stojím na záchodě před zrcadlem, zpocená, vyklepaná, vyčerpaná, s nechutí do života a bez špetky energie.
Zpětně si pak vždy říkám, že to přece bylo to, co moc dobře znám, tak proč jsem se tomu nepostavila čelem.
Pak je mi chvíli dobře, zpívám si jaká jsem silná hvězda a jak jsem to hezky zvládla.
A pak to přijde znovu. A takhle stále dokolečka.

Na F41.2 beru antidepresiva typu SSRI - a že bych jim mohla dát 5 hvězdiček říct zrovna nemůžu.
Neříkám, že mě nevytáhly z hoven a nepostavily na nohy. Tímto vám, milé nejsilnější chemické selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu, velmi děkuji. Jsem vám vděčná! Ale za tu apatii a netečnost bych od vás chtěla teda trochu víc. Nemůžu díky vám spát, takže do sebe cpu zase jiné prášky. Potím se po vás jako prase, takže máma se nemůže doplatit za vodu a mám lehké problémy s koncentrací, takže stránky své oblíbené knihy čtu dvakrát a na učitelky ve škole koukám jako na vietnamky mluvící cizím jazykem.
To mě vede k myšlence, že moc děkuju za existenci hudby. To je taková krásná věc, že bych brečela. Když není kudy kam, Chrome Sparks nebo The Smiths mě z toho vytáhnou.

To by bylo. A teď ten největší oříšek, který mě děsí ze všeho nejvíc.
D&D. Bohužel, nemyslím tím teď žádnou značku kabelek nebo čokoládových bonbónů.
S derealizací jsem se setkala už jako malá. Bylo to po jednom incidentu s jedním starším pánem. Nebojte, nebyla jsem nijak znásilněna nebo tak, ale v tu chvíli jsem si myslela, že k tomu dojde a dostala jsem se to derealizačního transu. Od té doby jsem měla klid. Zašla jsem párkrát k psycholožce, začala hodně číst a na to celé s postupem času krásně zapomněla.
Vrátilo se mi to po dlouhé době, kdy jsem měla v prváku období velkých změn, na každém rohu jsem se potýkala se sviní jménem stres a spadla jsem do toho celého znova.

Zpočátku se mi objevily jen již zmiňované deprese, já si zajela na pár do Bohnic a vcukuletu bylo opět vše v normálu. Prášky jsem nezačala brát, protože proboha, přece někdo jako já nebude brát antidepresiva!

Opět nastal čas útlumu, výlety s přáteli a chlastačky na každém rohu. Občasné kouření trávy a psychedelické experimenty.

A to celé mě dostalo tam, kde jsem teď. Zažívám pocity depersonalizace, kdy mám pocit, že někdo ovládá mé tělo, koukám na sebe do zrcadla a nechápu, že ten odraz jsem já.
Zároveň s dalším déčkem prožívám dobrodružsví, které bych popsala jako únos mimozemšťany. Koukám na rajče a nepoznávám ho. Vím, že ti lidé před mýma očima jsou má rodina, ale nějak to nedokážu pochopit. Mám pocit, že celý život je jen hra a někdo nás všechny ovládá. Nerozumím času ani Zemi. Mám pocit, že jsme jen nějaká iluze, že vše kolem mě je pouze iluzorní a snad nějaká hádanka. V tu chvíli vždy dostanu strach, že to nikdy nepřejde a já se zblázním.

Nakonec modrá je modrá, rajče je rajče a mně je opět dobře.












2 komentáře:

  1. tohle jsou hodně silný slova a obdivuju tě, že o tom dokážeš takhle veřejně psát a taky to, jak se k tomu stavíš.
    lidi jako jsi ty jsou potřeba, děkuju!

    OdpovědětVymazat