Cigarettes after sex

Moji tolik oblíbení byli opět v Praze.
Už jen vzpomínka na ladné rytmické pohyby a stékající slzy štěstí po tváři mi vytváří úsměv a rozzařuje oči. Takový ten úsměv plný emocí, euforie, smutku, ale není ho tolik, aby přebil všechnu tu štěstěnu.

K lístku jsem se dostala díky své drahé, která mi ho darovala k 18. narozeninám. Jsem jí za to neskutečně vděčná, protože byli témeř ihned vyprodaní. To víte, občas ti lidé přeci jen vědí co je dobré.
A nebo - někteří jedinci si museli prožít vskutku mocnou depku, že celou noc poslouchali stále dokola Affection. Protože jinak si neumím vysvětlit valnou většinu diváků, kteří (když už se naprosto nevhodně nebavili o jiné kapele a nezpívali jejich texty) jednou za uherák vykřikli "So what does it mean if I tell you to go fuck yourself" a nazdar. Možná tohle bych i samostatně snesla. Ale vylité pivo za triko bez omluvy, oplzlé tanečky holky, co má tak stopáďo centimetrů a 0 IQ přesně beze zbytku a stálé mlácení loktama do hlavy. To už je trochu přespříliš.
Je to komické, že toto byl snad první koncert, kde mi nevadily mobilní telefony. Jich totiž bylo tentokrát opravdu málo. Ale vadili mi lidé. Jejich mluva, vůně, pohyby, všechno.

Stává se ze mě až velký prototyp mizantropa.

A teď lehce letem světem do minulosti.
Pondělní ráno - opět pozdní příchod, dobrá káva, pár nových snímků na analog Prahy zalité sluncem.
Škola - stereotyp - čtení poezie o přestávkách, hodinách plných i volných - oběd - hnus velebnosti.
Skoro přesně poledne! - polibky a obětí - výlet na Petřín.
Bez drog.
Bez internetu.
Teplé pivo - deka - Platón a jeho teorie o (ne)počátku - Beatlesáci - nechutní a šíleně otravní pavouci a jejich následné opatrné odcvrnkávání se snahou nezanechat na svých světle modrých džínách krvavý flek s vnitřnostma.

Čas letí, ale letí dobrým směrem. Nejspíš do krás Madagaskaru. Mezi palmy, moře, zapomění a klid.


Jednoduše - koncert jsem si užila na maximum a vydržela jsem i počáteční návaly úzkostí, takže mám ze sebe velkou radost. Řekla jsem si, že se mi nikdy dosud nic nestalo, a že je to jen v hlavě, koupila jsem si vodu a zaposlouchala se do textu své oblíbené písně (což je tato).
Návaly horka, zimy, nemožnost dýchat, pocit derealizace a pískání v uchu se mi podařilo vytěsnit, a pak jsem se za odměnu nemálo opila.

Jelikož jedinci o rok starší letos maturují, my to máme ještě jako plus. Méně se učíme, více chodíme na akce a více můžeme spát. A hlavně, nemusíme se tak často trápit nad účetnictvím nebo ekonomikou.
Můžeme taky pěkně vypnout a užívat si jara! Včera jsme například měli přednášku o Islámu, a jelikož to bylo v podání křesťanského kněze, verdikt si domyslete sami. Byla jsem ráda, že jsem nemohla noc předtím spát, a tak jsem si během těch hodin utrpení a nadávek zdřímla.

Každé odpoledne jsem strávila s blízkymi. Slavily jsme devatenácté narozeniny v Kavárně, co hledá jméno (nehledá), pily jsme černý čaj s mlékem u fontánky v kavárně Langhans, kde jsem narazila na časopis Artikl, popíjeli pivo pod tropickým stromem v Café Neustadt, dali si výborný oběd v Bistru Balbín, pili víno ve vinárně U sudu nebo kouřili dobrý tabák v Kafe Komedie. Občas jsme zavítali i do antikvariátu ve Spálené, nebo jsme si šli koupit nějakou Radost do Zootu. Kde mimo jiné probíhají velikonoční slevy a stačí zadat heslo HODYHODY (bizár, vím).

Po celou dobu jsem se snažila být co nejvíce sociálně kompatibilní a na prázdniny se těším jako prase. Čeká mě jen čtení, chvíle o samotě, pořádná katarze, a pokud bude hezky vytáhnu spacák a celtu a půjdu se vyspat do lesa. Poslouchání přírody mi tolik chybí. To mě vede k myšlence, že se už nemůžu dočkat skautského tábora!

Nuže, tento mišmaš článek asi spěje ke svému konci.
Na závěr bych ještě podotkla, že mi je opravdu dobře, snažím se koukat na svět skrze co nejlepší brýle, píšu, maluju, začala jsem doma i vařit a cvičím jógu. Hiphop mě baví více než kdy dřív a už chodím i na rande haha.

Pusťě si Bonobo a podívejte se na videoklip All we do.

Žádné komentáře:

Okomentovat