待っています

Rozhodla jsem se naučit nějaký nový jazyk. Němčině jsem přestala dávat naděje někdy kolem sedmé třídy a španělština mě úplně nebaví. S angličtinou se setkávám dennodenně a baví mě ji používat o opilých nocích - v rozhovorech se skvělými dušemi původem z Anglie objevovající pražské skvosty.

Jelikož v poslední době hodně čtu japonské moderní spisovatele, velmi jsem si oblíbila japonskou kulturu celkově. Baví mě jejich umění, jazyk, kuchyně, baví mě i učení se novým věcem o buddhismu a šintoismu, které jsou ústředím náboženstvím Japonska.

Toť je jeden důvod, proč jsem použila nečeské slovo v nadpisu. Druhým důvodem je, že nechci, aby to bylo až tolik okaté.


Oč jde - nebaví mě čekat.


Samozřejmě, čekání je nedílnou součástí našeho života. Jde ruku v ruce s časem, uspěchanou společností, sebe samým, vlastně přichází do interakce s úplně vším. Čekáme ve frontě na ranní kávu, ve škole na oběd, na autobus domů. Ve všech situacích se ocitáme mimo námi očekané dění, mimo náš stereotyp. Čekáme ale i na lepší stupeň ontogeneze, nějaké nadpozemské nakopnutí božskou silou, lepší vnímání, lepší vnitřní pocit - posouváme a odkládáme.

Zatímco v prvních případech (ač pro to není jednotný scénář - někdo si také může stěžovat na sociální síti, chce být litovát a najít někoho, s kým nadále může nadávat na společnost) můžeme číst, sledovat dění kolem sebe, střechy kulturních budov, zapisovat si básně do svého deníku nebo si pustit oblíbenou muziku.
Životní styl naší doby klade silný akcent na rychlost, a tak těchto prostojů „paradoxně“ přibývá.
V druhém případě to není tolik jednoduché. Toto čekání máme sice možnost ovlivnit, omezit či nejlépe i naprosto zredukovat, ale nemáme na to sílu, čas, energii, náladu, den, život.

Mám strach z času, přespříliš nad ním přemýšlím a nemůžu spát. Fascinuje mě, jak ho každý vnímáme jinak, i když je pro všechny bytosti esenciálně stejný, konstatní, jasný. Den má 24 hodin a basta.
Tak jak je možné, že dokáže utíkat jednou rychle, a podruhé zas tolik pomalu, že jakoby se vše kolem zastavilo. A jak je možné, že čím více stárneme, tím pro nás iluzorně ubýhá rychleji.
Děsí mě, jak na toto vnímání mají tolik velký vliv okolní činnosti, a v ten daný moment si neuvědomíme, zda děláme to „něco“, co nám ten čas vezme nebo napak přidá. Irituje mě, jak nedokážu koukat na čas z povzdálí, mimo jeho sféru, pěkně s odstupem a alespoň trochu mu porozumět. Tohle učení za pochodu je trochu vyčerpávající a zároveň naprosto bezvýchodné.

Přemýšlím nad tím, jak je možné, že se občas „ocitnu“ v minulosti. Že mě ona minulosti tolik zasáhla, ať dobrou či špatnou silou, že jakobych se vytratila z přítomnosti a najednou byla duší týden, měsíc, rok zpět - a najednou cítím ony stejné pocity, stejně je mi úzko, stejně jsem šťastná. Většinou v těchto případech ventiluju psaním a snažím se najít nějaké racionální vysvětlení, proč má duše nedokáže být spokojena s přítomností a stále vše srovnává s minulostí, přičemž ona velmi často vítězí. V tu chvíli přestanu vnímat přítomnost a najednou mi čas utíká - onen čas, který už nikdy nevrátím.
A místo toho, abych nějak tvarovala přítomnost, utápím se v již exatních věcech.

Tak proč ksakru nežiju tady a teď. Zaobýrám se minulostí, snažím se neztratit ty pocity, které jsem kdysi cítila, to potlačuje vnímání přítomnosti a to nadále vytváří sebelítost v budoucnosti. Sebelítost v podobě, že nevíme, co na sobě změnit. Přitom by jen stačilo vnímat a nasávat to oblíbené klišé spojení „tady a teď“, nekalkulovat a občas dělat věci spíše srdcem, než rozumem.

Jednou mi jedna krásná duše řekla: "Nemáme snad ničeho více, než zrovna času." Ano, to je pravda, ale na druhou stranu, s ničím také tolik neplýtváme, a zas tolik ho na to plýtvání prostě nemáme. 

A proto mě tolik unavuje čekání. Je to hrozná škoda toho drahoceného času. Proč čekáme na ten pravý okamžik, den, rok, roční období. Proč posouváme i ty nejvíce triviální věci? Abychom si udělali čas na co? Na čekání? Na dělání jiných věcí, na které si zrovna troufáme a věříme, ač mylně, že tohle dokážeme, ale to, co posouváme ne? Proč? Protože to neumíme dostatěčně, protože na to nemáme náladu a určitě bychom to jen pokazili, protože si myslíme, že to ta druhá osoba necítí stejně? Posouváním se nic nelepší, vše se naopak dostává zpět na počáteční bod a bude to pro nás akorát jen těžší a těžší - až nakonec nebude cesty ven a my z toho sejdeme.

Snažím se s tímto pracovat. Ano, občas je to velmi těžké a noc co noc brečím a nadávám. 
Ale, i navzdory tomu všemu, se snažím využívat co nejvíce „momentálně čas“, nezabývat se minulostí a tolik se netrápit budoucností. Snažím se dávát věci hned najevo, říkat věci na rovinu, chválit, kritizovat, protože pak nemám pocit méněcennosti, a že jsem něco nestihla či neudělala. Nevyčítám si, že kdybych mu řekla, že ho miluju, kdybych šla na tu výstavu, kdybych udělala to, co jsem v ten okamžik chtěla, bylo by vše jinak. Protože chcete říct verdikt? Jinak totiž bude vždy vše. I po rozhodnutí pro nás v tu chvíli „dobrém“ či „špatném“. Žádná cesta není v základu čistě jen správná či naopak.

Každá sebemenší věc ovlivňuje další, a ta další, a ta opět další. Každé naše rozhodnutí, pohyb, slovo, ovlivní naší budoucnost. Tak prosím, dělejte věci tak, jak v ten moment chcete - ať je to, že se chcete smát, brečet, někomu něco pochválit, tancovat, zpívat, někoho políbit. Udělej to ksakru hned, jak cítíš, že je to správné, že je to to, co tvá duše potřebuje. 


Kde jsem se s postupem času inspirovala:
  • national-geographic.cz 
  • psychologie.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat