Implementace myšlenek

Vracím se zpět ke svému stereotupu - ke psaní o nedělních večerech.
Stále se snažím najít nějaké racionální vysvětlení tohoto způsobu bytí, ale nějak se mi odpověď nedaří najít.
Neděli co neděli si udělám čaj, sednu si na postel a začnu přemýšlet - o týdnu, který brzy najde svého konce, o svém životě, o vesmíru. Ač přemýšlím nad podobnými věcmi stále, každou neděli se to nevysvětlitelně umocní.

Společnost by se se mnou jistě chtěla hádát. Neděle je přeci dnem odpočinku, katarze a rekapitulace týdne společně s hledáním nových cest, řešení, způsobů týkající se čehokoliv. Naopak já se ve všem ztrácím, je mi smutno a kolem deváté hodiny večerní si lehnu do vany, celé tělo potopím pod hladinu a 10 minut uvažuju, zda by nebylo nejlepší v té bílé díře nadobro nezůstat. Často poslouchám nějakou psychedeliku a v poslední době si i dopřávám trochu nikotinu a alkoholu.

O 41 minut později - sedím v polotmavém pokoji, přes nedoléhající dveře slyším debilní show, piju zbytek kávy a nevím, co se mi chce dělat. Tak dál sedím v polotmavém pokoji a poslouchám slečnu Fine společně s řechtající se rodinou.
Pokouším se to přehrát nějakou hudbou, ale zároveň nechci přerušit svůj proud vědomí. Pouštím SWEAT - Sweet, a v tu ránu nedokážu přemýšlet.

Když už se tento článek jmenuje tak, jak se jmenuje, asi bych se toho měla držet. Nuže, vše je stále stejně vágní, a to se snažím nebýt takový nihilista a koukat na vše z té lepší stránky, i navzdory všemu.
Abych nějak shrnula to, co se kolem mě děje, tak se nestačím divit, jak dokáží být někteří lidé tak zlí a krutí. Že jsou mezi námi stále tací, kteří dokáží vést konverzace pouze na popisování (eufemismus jak sviň) druhých. K čemu jim to je? To už je lepší se bavit o počasí jako je v Head over heels.

Nedávno jsem si začala opět psát deník, tím myslím trochu více pravidelněji, a ne jednou za půl roku - zrovna co se vrátím z koncertu a jsem toho plná nadšení.


lehce cítím vítr ve vlasech
a přicházející úzkost, 
nemám přehled o dnech
a přijdu si jak v vlastním životě host.
poslední měsíc je to zlé,
jako noční můra v reálném podání,
vše kolem je cizí, vyčerpávájící, matné,
je pro mě těžké i prosté usmívání.
stojím na rohu v ulici Urxova,
nevnímám lid, zvuky, ani čas,
rozhodnu se bojovat a jet odznova,
je to ale ubíjející a vím, že to přijde zas.
 ta oblíbená pomíjívá prázdnota,
kdy ti je každý pocit cizí,
kdy je pro tebe obtížná i jednoduchá věta
a ty se jen modlíš -
ať to celé opět rychle zmizí. 

dojdeš si pro kávu do kavárny Neustadt, dodáš tělu kofein, potlačíš úzkostnou ubrečnou náladu a pokračuješ v bytí.

______________________________________________________________________________


Velmi by mě zajímalo, proč když cokoliv píšu, v 90 procentech je to mířeno na někoho jiného. Jakoby se to celé netýkalo mě, jako kdybych veškeré problémy předávala někomu jinému a já se cítila lehká, živá, bez problémů. Jistě by to bylo fajn, ale tak to bohužel v reálné rovině nefunguje. 

Momentálně se cítím vážně divně, mám v hlavě naprostou díru, vůbec nevím, co mám teď psát. Přijdu si úplně jako bambus. 
Článek jsem nebyla schopna napsat během 2 měsíců a koukám, že krize stále pokračuje.

Tímto se vám velmi omlouvám, a buď to do budoucna trochu obohatím a dodám tomu nějakou pointu, nebo prostě ne. A no a co.

Žádné komentáře:

Okomentovat