Tlustá čára za vším a za ničím

Mám tu spoustu konceptů, několik článků o svých pocitech, radostech, smutků. Nastal nový rok, je to týden, co už trvá, a tak jsem se rozhodla si tyto veškeré neucelené věty pročíst a vytvořit z nich jedno dílo - tento článek. Nehodlám si tvořit nějaká předsevzetí, nikdy se toho moc nedržím a akorát mi pak tíží na duši, že něco se svým životem dělám špatně, a to já nechci.

Rok 2016 byl pro můj život velkou změnou. Moje tělo poznalo doposud nepoznané okamžiky naprosté bezmoci, cítila jsem se valnou hromadu času jako umírající člověk. Což všichni jsme, umíráme po celou dobu našich životů. Ale já jsem to vnímala až nezdravě moc. Soustředila jsem se spíše na smrt, než na život samotný.

Ležíš. Nemůžeš se hýbat, myslet, dýchat. Chceš spát, ale nemůžeš. Venku je šero, okolí je docela tiché. Bojíš se. Potřebuju kofein, řekneš si. Malátně jdeš do kuchyně, dáš vařit vodu a zapřemýšlíš nad tím, co to vlastně děláš se svým životem. Naprosto se depersonalizuješ, opřeš se o okno a pozoruješ utišující se svět. Nikdo nemluví, žádný pes neštěká, kolem projede přesně nula aut. Najednou začně pískat voda na sporáku a ty se lekneš. Jak je možné, že ses opět dostala do podvědomí a přestala jsi vnímat realitu - nevíš. Nameleš kávu, lžící jí dáš do french pressu, naleješ 5 centimetrů vody a zamícháš. Přikryješ víkem, počkáš 30 sekund, doliješ zbývajcích 10 centimetrů horké vody, opět zamícháš, opět přikryješ víkem a opět čekáš, tentokrát 3 a půl minuty. 
Děláš věci, nad kterými nepřemýšlíš, automaticky. Nevíš proč. 
Vrátíš se k oknu a zjištíš, že se ti nechce nic, snad jen existovat. Nechceš s nikým mluvit, nechceš rozebírat aktuální politickou situaci se svým otcem, ani se svou kamarádkou téma, co je zrovna in a co by bylo fajn, kdyby sis zítra vzala do školy. Je ti všechno putna.
3 a půl minuty uběhly, nevíš jak je možné, že tak rychle, vždyť jsi jen nehybně stála u okna.
Stáhneš víko dolů, kávu přeliješ do sklenice a společně s mlékem pokojové teploty odneseš ke stolu. Omylem poliješ knihu, kterou jsi tam nevědomky nechala večer předtím. Podíváš se na hřbet - Murakami, název knihy: Norské dřevo. Ach, jak máš tu knihu ráda. Ani nevíš, že jsi ji včera četla, a to ji máš už přečtenou. Dáš ji stranou, nemáš chuť si číst.
Do sklenice naliješ trochu mléka, zamícháš a poprvé se napiješ. Spálíš si jazyk. Projede tebou trocha zlosti, ale ani na tu nemáš dostatek energie. Kávu dáš stranou a pustíš do obýváku škrábajícího kocoura o nové dveře. Má tě rád, lehne si před tebe na záda a ty neodoláš a začneš ho hladit. Směšně do toho začneš říkat jeho jméno společně s frázemi, jaký je to vyžraný roztomilý chlupatý kus a jak moc ho miluješ. 
Káva je akorát, začneš pít a vychutnávat si chuť zrnek z Etiopie. Hlavou se ti mihnou veškeré povinnosti, které musíš udělat. Úkoly do školy, zavolat do práce, vyprat si oblečení, uklidit pokoj, jít s drahou ven a poslouchat její dilema ohledně jejího přítele. Bude si stěžovat, ty se budeš snažit chápat ta její slova, ale nakonec dojdeš k verdiktu, že vztahům vlastně vůbec nerozumíš a rada, která z tebe vyleze bude znít nějak takto:" To víš, třeba je přepracovanej, a hele, není chyba taky třeba v tobě?". A dost. 
Dopiješ kávu, nádobí hodíš do dřezu a jsi tolik unavná, že si jdeš lehnout.
Ležíš, kolem sebe máš magazíny s titulní stránkou obsahující Caru Delevingne (zrovna prožívá nejlepší léta svého života, dočteš se) společně s tipy jak zhubnout. Lehneš si na to. Je ti příjemně. Nemáš chuť na hudbu, nemáš chuť na jídlo, nemáš chuť na spánek. Ale vždyť jsi tak unavená, co po tobě to tělo ksakru chce? Jediné, co tě zajímá je ten flek v rohu tvé zdi. Tolik zajímavý flek, říkáš si. Slyšíš přicházející rodinu a tak trochu tě ten hluk dostane zpět do reality. Cítíš se divně, opožděně, nic jsi neudělala, nikam ses neposunula. Je ti sice stále 17 let, ale jsi o několik hodin starší.

Chceš žít, chceš chápat a vnímat okolní svět, ale nejde to. Tvůj svět jsi jen ty a tvá dávka prášku na spaní.

Bude to znít jak nejvíc otřepaná věta světa, ale kdo nezažil asi těžko pochopí. Už ale nechci žít jen tak, a aby slovo "život" mělo synonymum k žítí s pomocí funkce plic. Ráda bych dala tomuto slovu trochu větší rozměr.
Mám pocit, že se mi to daří. Jsem veselejší, méně asociální, více jím a mám i větší zájem o druhé pohlaví, snažím se mít sebe sama ráda takovou, jaká jsem, nehledám na sobě tolik chyb, a když nějaké přece jen najdu, chci se s tím pokusit něco dělat. Problém je ale stále v tom, že mi tento "proces" zabírá velkou část svého času. Soustředím se tolik na sebe, své nitro a způsob života, že ostatní věci jdou stranou.

Je to šílené, život je plný překážek, a my to nemůžeme prostě jen tak vzdát, nechceme, bojujeme dál, nemáme sílu a čas na rekonvalescenci.

Na závěr bych ráda všem popřála krásný Nový rok! Dbejte o sebe, starejte se o ostatní a snažte se být šťastní. Nevpadněte do konvencí a stanoveného systému světa. Zkuste se odlišit a nežijte podle společností nastavenými pravidly. Buďte tak trochu satirou.

2 komentáře:

  1. tvůj blog je pro mě takové pohlazení po duši. ne proto, že bys psala o hezkých a pozitivních věcech, kterých je poslední dobou všude až až a z hesla "be positive" se stal téměř trend, ale proto, že píšeš o tom, jak věci doopravdy jsou a že se nebojíš světu otevřít. sama si těmito stavy taky procházím a tak vím, že kdo něco takového nezažil, nejspíš to vůbec nepochopí.
    v tvých článcích se nacházím a tak tedy jen díky za to, že píšeš.
    měj se hezky <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ahoj drahá, děkuju moc! ze stejného důvodu čtu ráda i já tebe - střídají se tolik pozitivní články s těmi dost smutnými a ukápne mi vždy slza, protože většinu pocitů nebo myšlenek znám. měj se také hezky a hlavně zůstaň svá!:)

      Vymazat