Apatie

Rozhodla jsem se, že sem začnu psát více ohledně psychiky. Sama teď hodně inklinuju k četbě knih obsahující vysvětlující termíny o schizofrenii, deliriu, insomnii, depresi a tak podobně. Každý máme jiné koníčky, že.

Abych to nějak započala - je mi děsně.

Beru Asentru a Atarax, mám zvláštní emoce, pro které nenacházím slova, cítím se šťastná a smutná zároveň, pociťuju z toho všeho šílenou frustraci a občas mě přijde navštívit i depersonalizace či derealizace. Jsou to krásné věci, vskutku.
Sama nechápu, že jsem se z toho všeho stále ještě nezbláznila.
Přijde mi, že mi léky sice vzaly ty špatné stavy - úzkosti, deprese, méněcennosti, ale také ty dobré, hezké, příjemné. Cítím se divně, prázdně, jako robot na baterky. Piju kávu, abych mohla mluvit, v noci nemůžu spát a ráno se po pár hodinách budím úplně zpocená, stále mám hlad a jím, libido mi kolísá a buď je na 0 nebo na 100, nebaví mě se bavit s lidma, přemýšlet, filozofovat, poslouchat muziku a hledat v ní hluboký význam.
Zkráceně - jen žiju, přežívám, dýchám.
Je mi jedno, jestli na mě někdo mluví, jestli mám zrovna dávat pozornost nebo jestli nechodím téměř do školy, nebo tam chodím pozdě.
Často koukám do blba a nevnímám. Hodně lidí si na to stěžuje a já moc nevím, co s tím mám dělat. Je mi nepříjemné jim stále vysvětlovat, že to obtěžuje i mě samotnou a nedělám jim to schválně.

Nejraději bych jen spala, protože když člověk nepřemýšlí a v té hlavě má naprostou díru - TO SE KURVA NEDÁ VYDRŽET.

Uvažuju jednoduše, že antidepresiva přestanu brát, nejspíše se mi sice vrátí úzkosti, nebudu schopna jet metrem, natož vyjet patro výtahem, budu se klepat a budu nonstop na pohotovosti s podezřením na infarkt, ale dámy a pánové - lepší je si myslet, že umřete, než když vám je jedno, že žijete.

Žádné komentáře:

Okomentovat